Hrrrrrrr

Jak vypadá ideální student, který mi byl dnes předložen článkem, na který odkazoval IS? "Někdy nestíhá ani oběd."

Žijeme v době, která na nás klade vysoké nároky co se týče času. Určitě jste si už všimli, jak málo máte času, jak jste pořád ve spěchu, jak těžce hledáte okamžiky, které byste mohli věnovat něčemu,

Dokonalý student vysoké školy navštěvuje kromě povinných cvičení i přednášky a volný čas rozděluje mezi práci - ideálně takovou, která se bude hodit do jeho životopisu - a spoustu dalších aktivit, jako je například studentský spolek. Samozřejmě stíhá i kulturu!

No, já zvládám akorát tu školu. Pro své vlastní svědomí počítám návštěvu laboratoře k diplomce lehce do té "práce". Ale obávám se, že to nestačí. Obávám se, že zapadnu do davu bledých lidí a mou pracovní pozici zaujme někdo se zářivějším CV.

Ovšem více aktivit mě nedělá šťastnou. Naopak, vyvíjí to na mě stres, který špatně zvládám. Asi jsem se prostě nepřizpůsobila této rychlé, ambiciózní době. Nemám dobrý time-managment, kdy bych každou chvíli využila na 110 %. Chci to, ale chci to proto, že mi to nutí společnost. Tato touha po tom být tak dobrá nepramení z mé podstaty. A proto mě to nikdy neučiní plnou radosti.

Požehnaná

Momentálně se hřeji na výsluní svých úspěchů (i když v hloubi duše někdy nejsem šťastna a vděčna tak, jak bych být měla). Jak víte, pře měsícem jsem složila státnice. Podařilo se mi na léto najít brigádu, která je pro mě i praxí a přípravou na diplomku. Vyzkoušela jsem si učit špuntíky (věková kategorie 6+) v letní škole. Randím (snaha o použití jiného slovního spojení než "mám přítele", protože je to majetnické) se skvělým klukem, který mě má rád a já jeho.

V těchto chvílích se cítím opravdu požehnaná, Bohem milovaná. Jsem v dobrých rukou.

Ve svých úspěších však cítím, jak málo sama já miluji (Boha, druhé, sebe). Jak málo se druhým dávám, jak málo se sama snažím být jako Světlo. Proto čtu Halíka. Proto půjdu zítra za sestrami vincentkami a poprosím je o společnou modlitbu. Chci žít ten život, o kterém zatím jen mluvím. Chci se snažit oprostit od majetků, od starostí tohoto světa a vnímat Radost (a paradoxy).

Myslím na Vás. +

(Jak moc pošetile, hloupě Vám to zní?)

Být vlastní hrdinkou

Napsáno na popud propadnutí jednomu seriálu.

Od malička jsem si ráda četla a vzhledem k mnoha okolnostem jsem taky dost sledovala televizi. Žila jsem jiné životy, nechala se unášet cizímu dobrodružstvími, zamilovávala jsem si a nenáviděla neexistující osoby. A tak nějak jsem si uvědomila, že to je můj problém dodnes.

Ať se jedná o seriálové postavy či o skutečně existující lidi, mám tendenci nahlížet do jejich životů a srovnávat se s nimi. A nebýt pak sama se sebou spokojená. Jistě, dá se říct, že když už se jedná o skutečně existující lidi, tak pak mi to může sloužit jako inspirace, v čem se dá zlepšit a že lze zažívat dobrodružství i v reálném životě. Jenže každý jsme byli obdařeni jinými povahovými vlastnostmi a narodili jsme se do jiného prostředí. Nebudeme proto všichni úspěšní na stejné úrovni.

Jedinou osobu, se kterou se můžu srovnávat, jsem já. Já sama před rokem, dvěma, pěti. Můžu se podívat, kam jsem pokročila, a v kterých místech jsem zabloudila. Můžu podle toho naplánovat své další kroky. Je jen na mě, jak naložím s tím, co mám.

Nemusím mít spoustu přátel (bývá mi někdy smutno, že jsem třeba ještě nebyla na žádné rozlučce se svobodou mých (tím pádem) známých), nemusím být nejlepší student (bývá mi smutno, když dosahuji horších výsledků než druzí), nemusím vynikat (bývá mi smutno ze své obyčejnosti). Stačí žít podle svého svědomí, snažit se co nejvíce přibližovat Dobru a naložit správně s tím, co mi bylo dáno.

Mé tělo

Článek o mém maličkém komplexíku.

Mám s s mým tělem takový malý problém. Neumím v něm žít. Ne že bych byla nespokojená s tím, jak vypadám (ale vyloženě spokojená taky ne, zatím prostě srovnaná), mám problém s něčím jiným. A to, že strašně zveličuji různé "neduhy". Ukážu to na několika příkladech.

Je to už nějakou dobu, co mi taťkova žena darovala zavařené, zakonzervované maso. V klidu jsem si s ním udělala oběd. Snědla ho. Pak mi začala trnout ruka (už vím, že to musí být špatným sezením, protože mi to ještě někdy čas od času dělá) a já začala vyšilovat, jestli jsem se neotrávila botulotoxinem. Samozřejmě, to se projevuje jinak! Ale já panikařit začala.

Nebo jsem si našla divnou bulku, která nic není (zkontrolováno lékaři) a už si představovala, že mám nádor. Nebo jsem se jednou, v plném zdraví, v noci probudila s opravdu nepříjemným, silným kašlem - a hned jsem si říkala, že třeba kašlu krev a kdo ví co mi je (žádné nachlazení). A hrozně nerada vařím maso. Všechno myju pečlivěji než ostatní a přes to mám pocit, že to nestačí.

Nebo mám dojem, že se mi mění znaménko (možná bledne), ale nechci to přehánět. Snažím se.

Je v tom asi nějaký zvrácený strach, že umřu - brzy*. Na něco, co bych jako přírodovědec-biolog měla předvídat. A tak je mi tělo trochu vězením, protože si uvědomuji, že je křehké. Že svět je plný nástrah, které mu mohou ublížit a ještě si navíc umí ubližovat i samo.

*A přitom bych se toho neměla bát! Smrt jsou přeci jen dveře... Tak se nesmím soustředit na ně!

Vztahy (nebo víra?)

Vytváření nových vztahů je pro mě vždycky obtížné. Řekla bych, že udržování ještě náročnější, ale to není pro mě tak úplně pravda. Introspekcí jsem zjistila, že když už nějaký vztah opravdu vytvořím, pak k tomu člověku přilnu a v mé hlavě k němu přistupuji vždy stejně. I když se pak třeba vídáme méně, i když ten vztah neoživujeme. Nějak si je ve svém srdci uložím a v každé další době k nim už takto přistupuji.

Zkoumáním svých vztahů jsem aplikovala i na svůj vztah k Bohu. Z počátku jsem nevěřila, což odpovídá tomu problému navazování vztahů. Znám spoustu lidí, ale jsou to opravdu jen známí, neumím si k nim vytvořit cestu. Poté ale ve mě postupně vztah k Bohu polehounku rostl. Neuvěřila jsem ze dne na den, ale pomalu se ve mě prolomovaly bariéry, až jsem si jednoho dne uvědomila, že opravdu věřím.

A stejně jako ve vztahu s přítelem mám mnoho chvil, kdy pochybuji. Jsme pro sebe praví? Vydržím s ním? Nevymýšlím si to, nezkrášluju? Ale opět úplně paralelně mívám dobu, kdy se cítím naprosto zamilovaně a přesvědčeně.

Proto je to celé pro mě o vůli. Umět si i přes pochyby, i přes těžké chvíle, uvědomit, pro co jsem se rozhodla a proč. A stále si za tím stát, pokud to pro mě má cenu, nenechat se ovlivnit momentálním (i třeba déle trvajícím) rozpoložením.

Jak to máte se vztahy vy? Míváte spíše okamžité vzplanutí, ať přátelství nebo lásky, které v některých případech rychle vyprchá, nebo spíše introvertně někoho poznáváte a tiše se vám ta osoba vkrade do mysli, do srdce?

Slova, klíč k poznání

Nikdy jsem necítila sílu slov tak výrazně jako v poslední době.

Mám problém s vyjadřováním svých myšlenek. Už nejen naživo, ale i v psaném textu. V hlavě se mi honí spousta slov, frází, ale neumím je slepit dohromady. Každé mé slovo, psané či vyřčené, mě usvědčuje z nízkého sebevědomí.

Slova nám dávají poznat druhé nejen svým obsahem, ale i jakousi formou, tedy slovní zásobou. Obsahem mohou různě klamat, snažit se nás svést na scestí, ale přesto lidé utváří zdání o sobě v druhých prostřednictvím slov. Někteří vládnou slovem tak, že druhé umí přesvědčit o čemkoliv. Podmanit si je tím, co říkají.

K tomuto článku mě dovedlo setkání s člověkem, kterého bych podle jeho dosavadního života považovala za dost úspěšného. Tento muž, jehož bych klidně zařadila do střední třídy, byl inteligentní a schopný, avšak jeho mluva také žalovala proti němu. Mluvil vulgárně. A já si v tu chvíli uvědomila, že je to jen člověk, který chce na ostatní působit dobře, ale sám se sebou není úplně smířený. Nepatří tak vysoko, kam se až dostal, potřebuje na sobě ještě pracovat.

Také někdy mluvím sprostě a pak se za to hrozně stydím. A asi proto mi to vadí i u ostatních. Jo, sem tam něco přežiju, přehlédnu, neřeším, ale když někteří lidé používají sprostá slova stejně často jako spojky, pak mi to nepřipadá v pořádku.

Slovní zásoba, jakou si osvojujeme a jakou používáme, o nás vypovídá více, než si myslíme. Pociťuji, že jsem se nechala uzavřít do klece tvořené malým počtem slůvek. Nehraji si již s nimi, neobjevuji jejich kouzla, nepoužívám je k vyjádření sebe sama.

Tati...

Holčičky vzhlížejí ke svým otcům, je to pro ně hrdina. Pro tatínky jsou zase dcery většinou malými princeznami, o které mohou pečovat a dopřávat jim první poslední. Dynamika tohoto vztahu se s věkem samozřejmě mění, podstatné ale zůstává – otec je skála, dcera poklad.

Jak vidím tatínky se svými dcerami, ať už se jedná o náhodné kolemjdoucí nebo někoho v mém okolí, začnu také přemýšlet o svém vztahu s taťkou. Nikdy nebyl idylický.

Když jsem byla malá, tak jsem pro něj asi byla princeznička. Vím, vnímám, že mě měl rád jinak (možná víc) než mou starší sestru Kristýnu. Vzhledem k rozvodu rodičů se mi odcizil. Tedy, abych byla upřímná, za odcizení může alkohol. Taťka pije.

Vidím se s ním málo a to taky odpovídá našemu vztahu. Mám ho ráda a vím, že on mě taky, mám k němu však mnoho výhrad. Často se snaží, aby nám se sestrou dopřál, aby nás zajistil, ale pak na druhou stranu dělá věci, kterými postupně přetrhává nitky, které mě s ním spojují. Jako když odejde do hospody chvíli po tom, co přijedu na návštěvu. Nebo když seřve Kajku za nějakou drobnost a já vidím, jak moc se jí to dotýká a jak jí to ubližuje. Nebo když se opije na oslavě a já v jeho očích vidím stín opilce.

Myslím, že neví, jak moc mě to trápí. Nemluvíme o tom.

Technika

Další z mých nenaplněných "snů".

Od malička se mi vždycky líbily postavy, které se orientovaly v moderní technice, tedy různí programátoři, hackeři atd. Většinou to jsou pro mě nejsympatičtější postavy jak z knih, tak filmů a proto jsem se dříve jim chtěla podobat. Ovšem to mě přešlo v okamžik, kdy jsem si uvědomila svou průměrnost v této oblasti.

Ano, umím základy, umím na počítači lépe než generace mých rodičů (kdo ne?) a možná i lépe než některé holky, které znám (některé si neumí poradit se zazipovanými soubory). Ale při každé novotě se ve mě něco pohne a nechce se to učit. Měla jsem podivný, neodůvodněný odpor například k tabletům. Už jsem si na ně sice zvykla, ale jestli se u mě něco takového objevuje teď v mládí, co přijde později? Navíc je to asi u všech novinek, které se na trhu objeví - z počátku k nim mám prostě odpor a asi i trochu strach. Je to něco, na čem musím pracovat a tak se o to od teď budu i snažit. Učit se novým věcem, nevyhýbat se technice - maximálně si dovolím jakousi zdravou bezpečnostní opatrnost.

Zažili jste něco podobného? Máte k něčemu odpor třeba ještě teď?

Ve vlastní hlavě

Poslední dobou, díky Finsku, mívám pocit, že jsem začala opět více přemýšlet. Zní to hrozně hloupě, ale jak koukám zpět, mám dojem, že mě vysokoškolský život semlel více než bych si kdy přála. Stal se ze mě člověk, který nad věcmi nepřemýšlí tolik jako dřív, nýbrž se zabývá pouze tím hmotným, současným, co ho obklopuje. Možná to tak není, možná jsem to v sobě udusila méně než si myslím, každopádně teď se cítím být zase vzhůru. Možná jen k přemýšlení potřebuju prázdniny, volnost od povinností, které mě jinak drtí.

První věc, o které bych chtěla psát, je mé psaní. Už odmala (a tím myslím tak od nižšího stupně základní školy) mě hrozně bavilo psát. Tato záliba vyplývala z mé záliby ve čtení. A tak jsem psala. Vymýšlela jsem si příběhy, které byly více či méně inspirované něčím, co jsem četla. Psala jsem tak, že mě ostatní i chválili a tak se moje záliba prohlubovala. Dokonce jsem vyhrála nějakou cenu (nový úkol: vyhrabat povídku, se kterou se mi povedlo uspět). Jenže pak jsem psát nějak přestala. Tedy, ano, psala jsem blog. Psala jsem o svém životě a vlastně i během blogování si udržela snahu vymýšlet si příběhy, většinou krátké. No, dnes už vím, že na psaní mi chybí dvě nejpodstatnější věci: talent a nápad. Píšu proto aspoň tento blog, pro radost z objevujících se písmen, řádků, odstavců. Ale i zde podléhá mé psaní jakési vlastní cenzuře. Nedovoluji si napsat všechno, co bych chtěla, protože mám dojem, že věci neumím správně pojmenovat.

PS: Dnes jsem na bruslích potkala srnku. Byla asi tři metry ode mě, schovaná v houští, a koukala se ven. Nejraději bych na ni promluvila, ale věděla jsem, že by ji to polekalo, tak jsem na ni jen koukala.

Spolubydlení

Jedna z věcí, které mi velmi usnadnily přechod z Ostravy do Brna, z gymnázia na vysokou školu, byla skutečnost, že jsem začala bydlet na privátě s mými spolužačkami s gymplu. Nebyly jsme na gymplu nějaké nejlepší kamarádky, já ani nepatřila do jejich skupinky... Ale nějak jsme se prostě sešly v tomto složení a ukázalo se to být jako moc fajn.

Výhled na sídliště, na hřiště, na dálnici.

Pamatuju si, jak jsem vybíraly privát. Tři jsme přijely do Brna, pro mě tehdy docela neznámého, a chtěly jsme stihnout několik prohlídek bytu. Všechny byly otřesné nebo drahé. Pak jsme šly do bytu, ve kterém bydlíme teď. Nepatřil mezi dobré, ale měl být levný a majitel byl známý. Nechtěly jsme luxus, ale pohodu. A to jsme získaly. Pak jsme šly ještě do jednoho krásného, úžasného bytu, který nás úplně okouzlil. Jenže byl drahý, měl průchozí pokoje a taky se tam divně topilo (karmou? nebo tak něčím). A tak, i přes naše okouzlení, jsme zvolily byt, ve kterém jsme teď.
Samozřejmě jsme na bytě měly i několik neshod, ale naším naladěním, a tím, že se docela známe, jsme většinu problémů uměly vyřešit, nebo prostě přežít.
A musím říct, že to byly fakt skvělé skoro dva roky. A teď se to blíží ke konci. Dvě spolubydlící totiž nebudou od dalšího semestru v Brně a s třetí to tady už asi neudržíme (ale ráda bych bydlela aspoň s ní - aby to bylo jednodušší).
Bojím se toho, kde budu příští semestr bydlet a hlavně s kým. Bojím se totiž cizích lidí, s kterými si nebudu rozumět, protože jsem introvert.


Máte nějaké zkušenosti s bydlením s cizími lidmi?

Hněv

Občas mě přepadne pocit takového hněvu, až se stydím, jak moc se touto emocí nechávám ovládat. Většinou s tím nejsem schopna nějakou dobu nic dělat, a za to se stydím snad ještě více. Hrozně těžko se mi s hněvem bojuje, ač vím, jak je to destruktivní (a hlavně sebedestruktivní) pocit. Oddaluje mě od ostatních, tvoří bariéry jak uvnitř mě, tak vztahové.

Hněv na sebe.

Někdy se mi stane, že se vzhlede ke sledu událostí, k učinění nějaké poslední kapky, hněvám na sebe. I když musím přiznat, že to je asi minorita případů, respektive tento typ hněvu neprožívám tak intenzivně. Ano, mám problém se s některými mými činy smířit, ale většinou se to neprojevuje hněvem.

Hněv na druhé.

Ten bych rozdělila ještě na hněv na blízké a vzdálené osoby. Nedávno jsem překonávala hněv, který jsem pociťovala k jednomu rodinnému příslušníku a musím říct, že to pro mě bylo dost těžké. Byl to totiž hněv spojený s bezmocí, s neschopností napravit to, co mi tolik vadí (sobeckost, ignorance), vystupňovaný v delším období. Ostudné je i to, že mi ten hněv pomohla překonat samotná osoba, která se v určitém smyslu napravila, jen jsem se to dozvěděla s mírným zpožděním. Jak dlouho by mi to jinak trvalo, to nevím.

Občas mám tendenci krátkodobě se hněvat na přítele, protože mu dlouho trvá příprava jídla (ano, i kvůli takové blbosti), protože zapomněl, že máme něco naplánovaného atd. Většinou to dopadne tak, že mě bud zchladí, nebo se dostaneme do malého konfliktu, který však brzy vyřešíme.

Když se hněvám na vzdálené osoby, tak se přes to většinou rychle přenesu. Mám totiž takovou nevýhodnou vlastnost, že je pro mě mnohem jednodušší odpustit někomu cizímu, než někomu blízkému. Často se tak hněvám na své vyučující (a hněvala jsem se i na své vyučující na gymplu), protože si vymýšlí nesmyslné otázky na testech, nebo proto, že neumí přednášet.

Jak se s tím snažím vyrovnat?

Snažím se ale odpustit (druhým i sobě), což je těžké, ale momentálně to vnímám jako jediné možné, jediné správné řešení. Nejraději bych se přestala hněvat úplně, ale to je přede mnou asi ještě dlouhá cesta (a den po napsání tohoto článků jsem se opět hněvala docela dost, zbytečně, marně).

Jak se s hněvem vyrovnáváte vy?

Vyjádři se!

V tomto článku nechci psát o tom, jak těžké je pro někoho se vyjádřit, protože se bojí názorů ostatních nebo neví, jak danou problematiku pojmenovat. Chci ale psát o tom, jak v dnešní době mají všichni na všechno názor - a já ne.

Kolem sebe vídám lidi, kteří mají ke všemu co říct. Musím říct, že je to pro mě iritující vlastnost a to ze dvou důvodů - zaprvé, takoví všeználkové štvou snad všechny a zadruhé to ve mě prohlubuje mé pochybnosti o sobě. A proč? Protože já prostě o některých věcí téměř nic nevím, neřeším je. Jsem snad proto ignorant? Nevím, možná ano.

Další problém s vyjadřováním mých názorů mám i proto, že si v některých nejsem vůbec jista. Mám určitý názor na rodinu (výchova), ale umím si ho obhájit? Umím promyslet argumenty, důsledky? Většinou ne a to mě děsí. U strašně moc věcí skončím nad tím, že je nevidím černobíle a nedokážu říct jasné stanovisko. Jenže žijeme v době, kdy je normální, aby všichni měli svůj průbojný názor, za kterým si stojí až na smrt, a jeden snadno převálcuje druhého. Všichni jsou myšlenkově srovnáni. 

A na tohle moc nemám řešení. Jasně, naprosto se nabízí zajímat se o věci kolem sebe víc. To se snažím ale už dlouho a prostě asi selhávám, stávám se tak maximálně ještě více nejistá, z černé a bílé se mi svět rozpadá čím dál víc na šílené spektrum. 

Babička

Pamatuji si, jak jsem asi v tercii psala slohovou práci o člověku, který je mi vzorem. Tehdy jsem si zvolila moji babičku s mamčiny strany a dnes bych volila stejně. Rovněž si pamatuji, že mou práci nakonec četla i babička a já doufám, že ji to tehdy potěšilo a třeba i dodalo dalších sil.

Moje babička je totiž úžasná dáma. Vzdělání končila hodně brzy (kdo tehdy ne?) a začala i brzy pracovat. Neumím si představit, že bych si v době, ve které ona už dávno musela, měla vydělávat peníze na živobytí. Popravdě nevím, kdy přesně se vdávala, avšak v mém věku už rozhodně měla dítě. (A kde jsem já?)

Babička - lidově řečeno - prostě je správná. Ze své výchovy si vzala jen to nejlepší a stal se z ní spravedlivý a moudrý člověk. Když bylo potřeba, tak kromě toho, že chodila do normální práce, ještě přes noc šila nějaké oblečení, aby si přivydělala nějakou tu korunu a mohla dětem dopřát aspoň nějaké základní věci. Protože na tom nebyla nikdy finančně nějak dobře, naučila se extrémně uskromňovat a to podle mě taky posílilo její charakter.

Co na ní hrozně obdivuju je také to, že nesoudí. Ano, má svůj názor, ano, jsou lidé, kteří jsou ji nesympatiční a těch se pak třeba i trochu straní, ale nesoudí. Maximálně bývá u některých lidí obezřetná.

Momentálně se denně stará o svoji maminku, což je další věc (i když pro někoho možná samozřejmá), za kterou ji obdivuji. Nestěžuje si, nebere tento úděl jako břemeno.

A co je rovněž podstatné je, že se pořád snaží dělat vše, aby své rodině nějak pomohla. Řekla bych, že úplnými drobnostmi nám pomáhá každý den. Stále usiluje o to, abychom se my měli lépe. Snad ji to budu moct v budoucnu oplatit.

Alkohol a jiné závislosti

Jsem člověk se slabou vůlí. Dám si nějaké předsevzetí, slib, pokouším se o něco, a vzápětí ihned upadnu.

Alkoholu příliš neholduji (pokud nepočítám sem tam nějaké vínečko), akorát jsem se jednou, dávno, fakt výrazně opila. Moje tělo má totiž skvělý mechanismus, jak zabránit, abych si alkohol oblíbila - při větším množství (což je u mě více jak dvě skleničky vína) mi je docela špatně a tato nevolnost trvá snad celou dobu, než se mi poslední kapička alkoholu zmetabolizuje a odplaví. Může to být výhoda i nevýhoda, já se to snažím vnímat jako výhodu.

Lyžování

Příspěvek jako protiváha k tomu poslednímu:) 

Víte, jako malou mě neučili lyžovat a myslím si, že rozhodně v naší populaci nepatřím mezi výjimky. Nejela jsem však ani na školní lyžák a to ze tří důvodů - za prvé, neuměla jsem lyžovat a proto jsem se bála, že se mezi spolužáky jen zesměšním a nebude se mi to líbit (skutečně hloupý důvod plynoucí ze strachu poznávat nové věci). Za druhé mám problémy se zády a tehdy mi mamka říkala, že by to na ty záda (ty pády atd) nebylo dobré a já to automaticky vzala jako fakt. Za třetí jsem věděla, že to bude stát finance, jejichž nedostatek (respektive množství "přesně akorát") byl i v tom věku pro mě příliš hmatatelný.

Abych k tomu ještě nasadila pomyslnou korunu, tak musím přiznat, že jsem nesnášela, když mi někdo říkal, jak je lyžování super, protože mi to přišlo jako sport snobů. V mých měřítkách jsou drahé lyžáky, lyže, vleky.

Ovšem loni mě přítel přemluvil a jeli jsme poprvé lyžovat. Musím říct, že lepšího učitele jsem si nemohla přát, protože mi každý pohyb umí dobře vysvětlit, ukázat, naučit a navíc zvládá i moji agresivnější, choleričtější nebo plačtivější verzi.

Letos jsme byli na skoro-prodlouženém-víkendu a já si už začala lyžování docela užívat. Sice mi to stále samozřejmě nejde a jezdím asi nejpomaleji, jak to jde, a samozřejmě ještě padám, ale vždycky, když jsem sjela až dolů, měla jsem hrozně dobrý pocit, což mohlo být prosté uspokojení nad výkonem (i když někdy nebyl vůbec valný), nebo působení endorfinů či adrenalinu.

A tak při možných příležitostech a i teď děkuji, že jsem to mohla vůbec vyzkoušet a zároveň doufám, že ještě budu mít šanci se zlepšovat a užívat si to.

Určitě pro lidi, kteří umí lyžovat, vypadám jako naprostý blbec. Každopádně je to moje celkově páté lyžování a proto se ani trochu nestydím to tady přidat:)

Jak se vám líbí?

Myslím, že jste si toho už všimli, protože je to jeden z mých nejčastěji řešených problémů.

Víte, moje slabina je, že se často posuzuji podle toho, jak mě vidí ostatní a proto když cokoliv udělám, tak se poté dlouho mučím tím, jestli jsem učinila správně, zdali nebudu vypadat tak či onak a co si kdo pomyslí... Poté se do problému úplně zažeru a začnu jej řešit minimálně se třemi dalšími lidmi, od kterých čekám, že mě uklidní a potvrdí mi, že jsem neudělala nic špatně. Neumím spoléhat na svůj úsudek a asi těžko nesu zodpovědnost (možná je v tom zakopaný pes - zodpovědnost-následek). Neb

Řešení? Snažím se vždycky si uvědomit, že mnoho lidí trápí to samé (tedy jak je ostatní vnímají), co mě a tedy nemají čas se zabývat přemýšlením nad činy ostatních, nad tím, aby je soudili. Další skupina lidí je tolerantní a nezabývají se maličkostmi, které ostatní dělají špatně. No a poslední skupina, která to může řešit, jsou lidé, kteří chtějí na ostatních vidět jen chyby, aby je mohli kritizovat, a takovými lidmi se já přeci nechci zabývat.
Dalším krokem je začít umět lépe nést zodpovědnost za své chování, což je ale něco, na čem musím pracovat dlouhodoběji.