Hněv na sebe.
Někdy se mi stane, že se vzhlede ke sledu událostí, k učinění nějaké poslední kapky, hněvám na sebe. I když musím přiznat, že to je asi minorita případů, respektive tento typ hněvu neprožívám tak intenzivně. Ano, mám problém se s některými mými činy smířit, ale většinou se to neprojevuje hněvem.
Hněv na druhé.
Ten bych rozdělila ještě na hněv na blízké a vzdálené osoby. Nedávno jsem překonávala hněv, který jsem pociťovala k jednomu rodinnému příslušníku a musím říct, že to pro mě bylo dost těžké. Byl to totiž hněv spojený s bezmocí, s neschopností napravit to, co mi tolik vadí (sobeckost, ignorance), vystupňovaný v delším období. Ostudné je i to, že mi ten hněv pomohla překonat samotná osoba, která se v určitém smyslu napravila, jen jsem se to dozvěděla s mírným zpožděním. Jak dlouho by mi to jinak trvalo, to nevím.
Občas mám tendenci krátkodobě se hněvat na přítele, protože mu dlouho trvá příprava jídla (ano, i kvůli takové blbosti), protože zapomněl, že máme něco naplánovaného atd. Většinou to dopadne tak, že mě bud zchladí, nebo se dostaneme do malého konfliktu, který však brzy vyřešíme.
Když se hněvám na vzdálené osoby, tak se přes to většinou rychle přenesu. Mám totiž takovou nevýhodnou vlastnost, že je pro mě mnohem jednodušší odpustit někomu cizímu, než někomu blízkému. Často se tak hněvám na své vyučující (a hněvala jsem se i na své vyučující na gymplu), protože si vymýšlí nesmyslné otázky na testech, nebo proto, že neumí přednášet.
Jak se s tím snažím vyrovnat?
Snažím se ale odpustit (druhým i sobě), což je těžké, ale momentálně to vnímám jako jediné možné, jediné správné řešení. Nejraději bych se přestala hněvat úplně, ale to je přede mnou asi ještě dlouhá cesta (a den po napsání tohoto článků jsem se opět hněvala docela dost, zbytečně, marně).
Jak se s hněvem vyrovnáváte vy?
Hnev nás ovláda a je to hrozné. U mňa prevláda najmä ten hnev samu na seba.
OdpovědětVymazatA niekedy hnev neovládnem a vtedy príde sebapoškodzovanie, alkohol (ešte predtým)...
No a tiež viem viac odpustiť vzdialeným osobam než bližšim.
Naučiť sa ovládať svoj hnev by som chcela vedieť tiež, ale bude to dlhá cesta.
Ať přemýšlím sebevíc nemůžu říct, že bych nějak přehnaně podléhala hněvu. Nevím, tahle emoce je mi spíš cizí - jasně, umím se naštvat a zuřit, ale opravdu to není často. Nemám s tím problém, že bych musela hněv nějak často a ve velké míře přemáhat.
OdpovědětVymazatA co proti tomu - no, já jsem zastánce toho, že když už se zlobím, tak to pustit ven. Nemyslím tím začít křičet, házet s věcmi, nadávat... Ale pokud je to jen trochu možné nebo se někdo ptá, co se děje, tak řeknu "Ano zlobím se, protože..." a už jen to je pro mě jistá úleva - najít a vyřešit tu příčinu, proč se zlobím.
Lidi mi nevěří, že se umím vztekat. Většinou se to snažím v sobě potlačit nebo se z toho vykecat. Jednou za velký čas ale vybouchnu - a všechny, i sebe, překvapím. Občas ale dávám najevo, že jsem naštvaná - trucuju nebo nadávám, ale jen malinko a tak, abych neublížila.
OdpovědětVymazat