Být vlastní hrdinkou

Napsáno na popud propadnutí jednomu seriálu.

Od malička jsem si ráda četla a vzhledem k mnoha okolnostem jsem taky dost sledovala televizi. Žila jsem jiné životy, nechala se unášet cizímu dobrodružstvími, zamilovávala jsem si a nenáviděla neexistující osoby. A tak nějak jsem si uvědomila, že to je můj problém dodnes.

Ať se jedná o seriálové postavy či o skutečně existující lidi, mám tendenci nahlížet do jejich životů a srovnávat se s nimi. A nebýt pak sama se sebou spokojená. Jistě, dá se říct, že když už se jedná o skutečně existující lidi, tak pak mi to může sloužit jako inspirace, v čem se dá zlepšit a že lze zažívat dobrodružství i v reálném životě. Jenže každý jsme byli obdařeni jinými povahovými vlastnostmi a narodili jsme se do jiného prostředí. Nebudeme proto všichni úspěšní na stejné úrovni.

Jedinou osobu, se kterou se můžu srovnávat, jsem já. Já sama před rokem, dvěma, pěti. Můžu se podívat, kam jsem pokročila, a v kterých místech jsem zabloudila. Můžu podle toho naplánovat své další kroky. Je jen na mě, jak naložím s tím, co mám.

Nemusím mít spoustu přátel (bývá mi někdy smutno, že jsem třeba ještě nebyla na žádné rozlučce se svobodou mých (tím pádem) známých), nemusím být nejlepší student (bývá mi smutno, když dosahuji horších výsledků než druzí), nemusím vynikat (bývá mi smutno ze své obyčejnosti). Stačí žít podle svého svědomí, snažit se co nejvíce přibližovat Dobru a naložit správně s tím, co mi bylo dáno.