pátek 20. května 2016

Mé tělo

Článek o mém maličkém komplexíku.

Mám s s mým tělem takový malý problém. Neumím v něm žít. Ne že bych byla nespokojená s tím, jak vypadám (ale vyloženě spokojená taky ne, zatím prostě srovnaná), mám problém s něčím jiným. A to, že strašně zveličuji různé "neduhy". Ukážu to na několika příkladech.

Je to už nějakou dobu, co mi taťkova žena darovala zavařené, zakonzervované maso. V klidu jsem si s ním udělala oběd. Snědla ho. Pak mi začala trnout ruka (už vím, že to musí být špatným sezením, protože mi to ještě někdy čas od času dělá) a já začala vyšilovat, jestli jsem se neotrávila botulotoxinem. Samozřejmě, to se projevuje jinak! Ale já panikařit začala.

Nebo jsem si našla divnou bulku, která nic není (zkontrolováno lékaři) a už si představovala, že mám nádor. Nebo jsem se jednou, v plném zdraví, v noci probudila s opravdu nepříjemným, silným kašlem - a hned jsem si říkala, že třeba kašlu krev a kdo ví co mi je (žádné nachlazení). A hrozně nerada vařím maso. Všechno myju pečlivěji než ostatní a přes to mám pocit, že to nestačí.

Nebo mám dojem, že se mi mění znaménko (možná bledne), ale nechci to přehánět. Snažím se.

Je v tom asi nějaký zvrácený strach, že umřu - brzy*. Na něco, co bych jako přírodovědec-biolog měla předvídat. A tak je mi tělo trochu vězením, protože si uvědomuji, že je křehké. Že svět je plný nástrah, které mu mohou ublížit a ještě si navíc umí ubližovat i samo.

*A přitom bych se toho neměla bát! Smrt jsou přeci jen dveře... Tak se nesmím soustředit na ně!

6 komentářů:

  1. Nejsi jediná, kdo tohle prožívá. Já, co jsme se začali ve škole učit o lidském těle a nemocech a různých věcech, taky vyšiluju. Odmítám jíst tatarák a jakékoli pochybné maso, protože se bojím, že bych mohla mít tasemnici. A to je jen začátek. Možná to hrozně zveličujeme, ale je to vážně nepříjemný pocit. Kamarádka ze mě taky šílí, protože kamkoli jdeme, vysvětluju jí, že na cokoli šáhne, jsou tam bakterii. V budoucnosti bych se chtěla věnovat biologii, takže předpokládám, že se to ještě zhorší.
    Ale - hlavu vzhůru!

    OdpovědětVymazat
  2. Toto také chápu. Nejvíc jsem se smála, když se maminka učila na zkoušku o kožních nemocech, došla a říká, mě úplně všechno svědí! Podvědomí je šílená věc.
    Přestože víme, že smrt jsou dveře, bojíme se jich, a asi je to určitým způsobem v pořádku mít z nich respekt.
    Já se začínám překlápět trochu na druhou stranu - nějaké věci nejsou banality a nechce se mi k těm lékařům chodit. A tak jsem moc vděčná za dny, které jsou fajn, kdy věci dobře dopadnou :-)

    OdpovědětVymazat
  3. Řekla bych, že zvýšená starost o sebe samou není na škodu - samozřejmě pokud se udržuje v míře mírně zvýšené a nepřehoune se do obsedantních stavů - protože lidé svoje zdraví často zanedbávají a k lékaři se dostanou až ve velmi vážném stavu...

    OdpovědětVymazat
  4. A ještě si neodpustím poznatek - myslím, že bát se smrti je naprosto přirozené, i když ji bereme jako další cestu, další dveře, které musíme otevřít. Přeci jen nevíme, co za dveřmi čeká a lidé mají od vždycky největší strach právě z neznáma. :)

    OdpovědětVymazat
  5. Vitaj v klube! Ja som si napríklad zakázal googliť čokoľvek o chorobách :D A teraz si predstav, že chodíš na medinu...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No, ale nemám k tomu daleko. Měla jsem mikrobiologii, nějaké základy patologie a tak :) studuji přírodovědecký obor zaměřený na člověka, což tomu asi nepřispívá :)

      Vymazat

Děkuji za Tvůj komentář :)