Eko-svět

Nevím, jestli je to jen v mém okolí, ale mám pocit, že cokoliv, co má předponu "eko", vytváří, je-li vyřčeno, jakýsi negativní náboj. Lidi nezajímá příroda. Eko jsou jen alternativní podivíni, na kterém si sem tam ukážeme prstem. Takhle bychom ale přece žít nemohli. A některé jejich praktiky - to je přece návrat do jeskyň! (Je pravda, že já sama mám jakýsi odpor k bio věcem, hlavně k jídlu, protože mi to přijde jako předražený trik, ale nákupů od lokálních farmářů bych se - za jiných finančních podmínek - asi tolik nebránila.)

No. Každopádně jako v každé jiné zkouškové, i tentokrát různě brouzdám po internetu a momentálně se nechávám unášet zero waste vlnou. Já totiž vůbec zero waste nejsem. Jediné, co pro přírodu dělám, je snaha o třídění odpadu. A ani to není vždycky dokonalé. A nošení vlastní tašky do obchodu. Haha.

V poslední době mě zaujaly vlastní sáčky (ideálně ze záclony...) na zeleninu, které mám v plánu si vytvořit. A látkové (voskované včelím voskem) sáčky na svačinku. Samozřejmě nic z toho nebude hned (pokud vůbec), ale zaujalo mě to. Tedy, zaujaly mě i mnohem radikálnější věci, ale zatím jsem nenašla dostatečnou oporu.

A tak mě zajímá: co ze svého chování vy považujete za "eko"?:) Minimalizujete nějak svůj odpad?

Psaní

Začala jsem psát tento článek a uvědomila si, že se akorát bořím do negativní nálady a to nechci. Proto jsem se rozhodla pro (další - tuto narážku pochopíte v dalších střípcích) nový začátek. 

Všimli jste si, že se lidská komunikace začíná scvrkávat do několika pár slov? Krátké, úsečné, kousavé statusy na facebooku, hesla na instagramu, střípky na blogu. Kam se poděla košatost jazyka, snaha nejen o co nejjednodušší vyjádření myšlenky, ale také o co nejúplnější, nejpřesnější?

Je krásné umět vyjádřit myšlenku či názor pár slovy. Považuji to za umění. Někdy však je nutné vypovědět celý příběh, vykreslit všechny situace, aby si i druhý uměl představit všechny možné okolnosti, aby se dokázal vžít do vaší kůže, aby dokázal vidět svět vašima očima.

Mé vlastní vyjadřování myšlenek pokulhává. Většinou jsem stručná. Neumím vyjadřovat to, co se děje ve mě, což dost znesnadňuje komunikaci - hlavně ve vztazích. 

A přitom mám slova ráda.

Jak jste na tom vy? Preferujete spíše stručnost, nebo máte rádi tu možnost vcítit se do druhého?

Poznávání druhých

Málokdy si články po sobě čtu... nepřipravuju si je dopředu, nepromýšlím. Většinou když už něco napíšu (a to platí i o školních věcech), tak to pak upravuji jen velmi málo. Nějak se neumím rozloučit s tím, co jsem už napsala.

Článku tady na blogu ubývá. Přidávám Střípky štěstí, abych si připomněla, proč mít z každého dne radost, ale to není nějaké velké psaní. Někdy mi to chybí, že už nepíšu, že nepřemýšlím, ale většinou na to prostě není čas.

Poznala jsem nového člověka, který mě motivoval k přemýšlení nad tím, jaký je. K mírnému psychologickému rozboru, na úrovni, které jsem schopná. Je pro mě zajímavý, záhadný, ale zároveň cítím, že si je vědom své převahy a proto mě tlačí do ne úplně příjemných situací. Jediné štěstí je, že se s nim už asi nebudu vídat, pokud to nebudu nějak iniciovat. Po jednom zvláštním obědě a diskusi na zastávce jsem se stáhla, protože nemám ráda intenzivní, ale krátkodobé sdílení. Když jsem takové sdílení dřív podnikla, vždycky se ve mě utvořilo k těm lidem příliš silné pouto - ale jednostranné. A tohle, vzhledem k trvání našeho společného setkávání, by podle mě dopadlo stejně. 

Jako bych k urovnání svých vlastních myšlenek potřebovala využít nějaké nové osoby. Sdílet s ní nějakou hranu mého života, nechat se podnítit v jednom směru. A ta osoba to tak možná má taky. Ale umí se, po uhlazení vlastní hrany, odtrhnout. Já ne. 

Což je zvláštní, protože i u blízkých lidí si často musím znovu zvyknout na jejich přítomnost a pomalu navyšovat úroveň důvěrnosti na předchozí hladinu. Přitom u těchto neznámých mám dojem nepřetržitého zážitku a tak jsem s nimi stejně důvěrná jako předtím.

Dává to někomu smysl?

Možná je to tím, že důvěrnost s blízkými je v rámci větší části bytí, svěruji jim více aspektů mého života, než těmto náhodným, kterým můžu ukázat jen to, co zrovna chci a jak chci.

Hrrrrrrr

Jak vypadá ideální student, který mi byl dnes předložen článkem, na který odkazoval IS? "Někdy nestíhá ani oběd."

Žijeme v době, která na nás klade vysoké nároky co se týče času. Určitě jste si už všimli, jak málo máte času, jak jste pořád ve spěchu, jak těžce hledáte okamžiky, které byste mohli věnovat něčemu,

Dokonalý student vysoké školy navštěvuje kromě povinných cvičení i přednášky a volný čas rozděluje mezi práci - ideálně takovou, která se bude hodit do jeho životopisu - a spoustu dalších aktivit, jako je například studentský spolek. Samozřejmě stíhá i kulturu!

No, já zvládám akorát tu školu. Pro své vlastní svědomí počítám návštěvu laboratoře k diplomce lehce do té "práce". Ale obávám se, že to nestačí. Obávám se, že zapadnu do davu bledých lidí a mou pracovní pozici zaujme někdo se zářivějším CV.

Ovšem více aktivit mě nedělá šťastnou. Naopak, vyvíjí to na mě stres, který špatně zvládám. Asi jsem se prostě nepřizpůsobila této rychlé, ambiciózní době. Nemám dobrý time-managment, kdy bych každou chvíli využila na 110 %. Chci to, ale chci to proto, že mi to nutí společnost. Tato touha po tom být tak dobrá nepramení z mé podstaty. A proto mě to nikdy neučiní plnou radosti.

Polarita

Radost a beznaděj. Tak bych charakterizovala mou stále trvající houpačku. Kdy to skončí? Jsem přece už dost stará na to, abych si uměla poradit se svými emocemi. Abych se jimi nenechala tolik viklat. A i tak mám jeden den (jednu hodinu?) radost z života, jsem spokojená sama se sebou a chci kolem sebe šířit pokoj (lásku?). V zápětí se cítím beznadějně, k ničemu, prázdná. Plná obav - z budoucnosti, z lidí, z neúspěchu.

Některé dny jsem ráda za svou brigádu, umím si vážit té skvělé příležitosti, která mi byla dána. Jiné dny jsem smutná z toho, že si neužívám prázdniny, že jsem si neodpočala, že nebudu mít spoustu zážitků jako druzí (vítej, srovnávání, starý ne-příteli...).

V beznadějné dny mě vyplaší každá maličkost, více si myju ruce, snažím se docílit holé čistoty, mám strach z nemocí, otravy, bodnutí. V radostné dny nad těmito věcmi umím mávnout rukou, říct si, že z pohledu věčnosti stejně o nic nejde.

Jak najít kotvu? Nevím. Snažím se. Každopádně mě tento stav (vlastně opak stavu, když to není stálé?) unavuje a ubíjí.

Ponořená

Po dlouhé době můžu vzít svobodně do ruky knihu (podle svého výběru) a bez pocitu provinilosti v ní číst. Vlastní rychlostí otáčet stránky, netrápit se časem, vracet se k slovům, větám a odstavcům, které mi nedávají smysl nebo které toužím pojmout lépe.

Jak mi tohle chybělo.

Potopit se do jiného světa, nechat autora, aby kolem mě maloval krajiny a povahy, které mě obohatí. Rozvíjet se. Každá osoba ukrytá v románu mi odhaluje střípky reality, ve které žiji. Autor mě nechává nahlížet na sebe, své okolí i celkový obraz v novém světle, z jiného úhlu.

Jsem knihomol.

Jaká kniha vás změnila? (v poslední době)

Být vlastní hrdinkou

Napsáno na popud propadnutí jednomu seriálu.

Od malička jsem si ráda četla a vzhledem k mnoha okolnostem jsem taky dost sledovala televizi. Žila jsem jiné životy, nechala se unášet cizímu dobrodružstvími, zamilovávala jsem si a nenáviděla neexistující osoby. A tak nějak jsem si uvědomila, že to je můj problém dodnes.

Ať se jedná o seriálové postavy či o skutečně existující lidi, mám tendenci nahlížet do jejich životů a srovnávat se s nimi. A nebýt pak sama se sebou spokojená. Jistě, dá se říct, že když už se jedná o skutečně existující lidi, tak pak mi to může sloužit jako inspirace, v čem se dá zlepšit a že lze zažívat dobrodružství i v reálném životě. Jenže každý jsme byli obdařeni jinými povahovými vlastnostmi a narodili jsme se do jiného prostředí. Nebudeme proto všichni úspěšní na stejné úrovni.

Jedinou osobu, se kterou se můžu srovnávat, jsem já. Já sama před rokem, dvěma, pěti. Můžu se podívat, kam jsem pokročila, a v kterých místech jsem zabloudila. Můžu podle toho naplánovat své další kroky. Je jen na mě, jak naložím s tím, co mám.

Nemusím mít spoustu přátel (bývá mi někdy smutno, že jsem třeba ještě nebyla na žádné rozlučce se svobodou mých (tím pádem) známých), nemusím být nejlepší student (bývá mi smutno, když dosahuji horších výsledků než druzí), nemusím vynikat (bývá mi smutno ze své obyčejnosti). Stačí žít podle svého svědomí, snažit se co nejvíce přibližovat Dobru a naložit správně s tím, co mi bylo dáno.

Mé tělo

Článek o mém maličkém komplexíku.

Mám s s mým tělem takový malý problém. Neumím v něm žít. Ne že bych byla nespokojená s tím, jak vypadám (ale vyloženě spokojená taky ne, zatím prostě srovnaná), mám problém s něčím jiným. A to, že strašně zveličuji různé "neduhy". Ukážu to na několika příkladech.

Je to už nějakou dobu, co mi taťkova žena darovala zavařené, zakonzervované maso. V klidu jsem si s ním udělala oběd. Snědla ho. Pak mi začala trnout ruka (už vím, že to musí být špatným sezením, protože mi to ještě někdy čas od času dělá) a já začala vyšilovat, jestli jsem se neotrávila botulotoxinem. Samozřejmě, to se projevuje jinak! Ale já panikařit začala.

Nebo jsem si našla divnou bulku, která nic není (zkontrolováno lékaři) a už si představovala, že mám nádor. Nebo jsem se jednou, v plném zdraví, v noci probudila s opravdu nepříjemným, silným kašlem - a hned jsem si říkala, že třeba kašlu krev a kdo ví co mi je (žádné nachlazení). A hrozně nerada vařím maso. Všechno myju pečlivěji než ostatní a přes to mám pocit, že to nestačí.

Nebo mám dojem, že se mi mění znaménko (možná bledne), ale nechci to přehánět. Snažím se.

Je v tom asi nějaký zvrácený strach, že umřu - brzy*. Na něco, co bych jako přírodovědec-biolog měla předvídat. A tak je mi tělo trochu vězením, protože si uvědomuji, že je křehké. Že svět je plný nástrah, které mu mohou ublížit a ještě si navíc umí ubližovat i samo.

*A přitom bych se toho neměla bát! Smrt jsou přeci jen dveře... Tak se nesmím soustředit na ně!

Vztahy (nebo víra?)

Vytváření nových vztahů je pro mě vždycky obtížné. Řekla bych, že udržování ještě náročnější, ale to není pro mě tak úplně pravda. Introspekcí jsem zjistila, že když už nějaký vztah opravdu vytvořím, pak k tomu člověku přilnu a v mé hlavě k němu přistupuji vždy stejně. I když se pak třeba vídáme méně, i když ten vztah neoživujeme. Nějak si je ve svém srdci uložím a v každé další době k nim už takto přistupuji.

Zkoumáním svých vztahů jsem aplikovala i na svůj vztah k Bohu. Z počátku jsem nevěřila, což odpovídá tomu problému navazování vztahů. Znám spoustu lidí, ale jsou to opravdu jen známí, neumím si k nim vytvořit cestu. Poté ale ve mě postupně vztah k Bohu polehounku rostl. Neuvěřila jsem ze dne na den, ale pomalu se ve mě prolomovaly bariéry, až jsem si jednoho dne uvědomila, že opravdu věřím.

A stejně jako ve vztahu s přítelem mám mnoho chvil, kdy pochybuji. Jsme pro sebe praví? Vydržím s ním? Nevymýšlím si to, nezkrášluju? Ale opět úplně paralelně mívám dobu, kdy se cítím naprosto zamilovaně a přesvědčeně.

Proto je to celé pro mě o vůli. Umět si i přes pochyby, i přes těžké chvíle, uvědomit, pro co jsem se rozhodla a proč. A stále si za tím stát, pokud to pro mě má cenu, nenechat se ovlivnit momentálním (i třeba déle trvajícím) rozpoložením.

Jak to máte se vztahy vy? Míváte spíše okamžité vzplanutí, ať přátelství nebo lásky, které v některých případech rychle vyprchá, nebo spíše introvertně někoho poznáváte a tiše se vám ta osoba vkrade do mysli, do srdce?

Slova, klíč k poznání

Nikdy jsem necítila sílu slov tak výrazně jako v poslední době.

Mám problém s vyjadřováním svých myšlenek. Už nejen naživo, ale i v psaném textu. V hlavě se mi honí spousta slov, frází, ale neumím je slepit dohromady. Každé mé slovo, psané či vyřčené, mě usvědčuje z nízkého sebevědomí.

Slova nám dávají poznat druhé nejen svým obsahem, ale i jakousi formou, tedy slovní zásobou. Obsahem mohou různě klamat, snažit se nás svést na scestí, ale přesto lidé utváří zdání o sobě v druhých prostřednictvím slov. Někteří vládnou slovem tak, že druhé umí přesvědčit o čemkoliv. Podmanit si je tím, co říkají.

K tomuto článku mě dovedlo setkání s člověkem, kterého bych podle jeho dosavadního života považovala za dost úspěšného. Tento muž, jehož bych klidně zařadila do střední třídy, byl inteligentní a schopný, avšak jeho mluva také žalovala proti němu. Mluvil vulgárně. A já si v tu chvíli uvědomila, že je to jen člověk, který chce na ostatní působit dobře, ale sám se sebou není úplně smířený. Nepatří tak vysoko, kam se až dostal, potřebuje na sobě ještě pracovat.

Také někdy mluvím sprostě a pak se za to hrozně stydím. A asi proto mi to vadí i u ostatních. Jo, sem tam něco přežiju, přehlédnu, neřeším, ale když někteří lidé používají sprostá slova stejně často jako spojky, pak mi to nepřipadá v pořádku.

Slovní zásoba, jakou si osvojujeme a jakou používáme, o nás vypovídá více, než si myslíme. Pociťuji, že jsem se nechala uzavřít do klece tvořené malým počtem slůvek. Nehraji si již s nimi, neobjevuji jejich kouzla, nepoužívám je k vyjádření sebe sama.

V zajetí hladu

Budu ráda za reakce, protože se snažím pochopit. Jsem si vědoma toho, že se někde dopouštím zjednodušení, zobecnění, omylů. Neprožila jsem si to. Jsem jen pozorovatel zvenčí, kterého mrzí, že si tím někdo prochází. Mám dojem, že vypsání se z toho pomůže akorát mi. Zbavím se toho zděšení. Vím, že tyto bytůstky potřebují mnohem víc péče než nějaký blbý článek…

Tati...

Holčičky vzhlížejí ke svým otcům, je to pro ně hrdina. Pro tatínky jsou zase dcery většinou malými princeznami, o které mohou pečovat a dopřávat jim první poslední. Dynamika tohoto vztahu se s věkem samozřejmě mění, podstatné ale zůstává – otec je skála, dcera poklad.

Jak vidím tatínky se svými dcerami, ať už se jedná o náhodné kolemjdoucí nebo někoho v mém okolí, začnu také přemýšlet o svém vztahu s taťkou. Nikdy nebyl idylický.

Když jsem byla malá, tak jsem pro něj asi byla princeznička. Vím, vnímám, že mě měl rád jinak (možná víc) než mou starší sestru Kristýnu. Vzhledem k rozvodu rodičů se mi odcizil. Tedy, abych byla upřímná, za odcizení může alkohol. Taťka pije.

Vidím se s ním málo a to taky odpovídá našemu vztahu. Mám ho ráda a vím, že on mě taky, mám k němu však mnoho výhrad. Často se snaží, aby nám se sestrou dopřál, aby nás zajistil, ale pak na druhou stranu dělá věci, kterými postupně přetrhává nitky, které mě s ním spojují. Jako když odejde do hospody chvíli po tom, co přijedu na návštěvu. Nebo když seřve Kajku za nějakou drobnost a já vidím, jak moc se jí to dotýká a jak jí to ubližuje. Nebo když se opije na oslavě a já v jeho očích vidím stín opilce.

Myslím, že neví, jak moc mě to trápí. Nemluvíme o tom.

Hazard

Ve filmech to vždy vypadá tak atraktivně - vsadíte nějakou částku a vyhrajete několikanásobek. Do automatu vhodíte pár žetonů a vypadne vám jich kupa. Nějakým způsobem obelstíte mechanismy tohoto typu podnikání a stáváte se boháči.

No. Já se proti tomuto druhu zábavy ostře vyhrazuji. Zakázala bych to, stejně jako jsou zakázané návykové látky (tedy, většina...). A proč? Protože závislost, kterou si lidé na hazardu vypěstují, je podobně zničující. Během pár chvil prohrajete stovky tisíc. Půjčíte si. A znovu prohrajete. Nerozumím tomu, jak se i velmi inteligentní, rozumní lidé, mohou něčemu takovému upsat. Jak mohou při plném vědomí zajít do banky a půjčit si, když přece musí vědět, že prohrají. (Je to snad nějaká zvrácená, překroucená forma naděje?)

Byla snad na počátku toho všeho dobrá myšlenka? Možná bych ráda věřila tomu, že tito lidé s tím začali prostě pro to, že chtěli učinit své blízké šťastnými. Obávám se, že to je však jen zlomek. Vzpomínám si i na jednoho kluka ze školy, který tomu začal propadat - ten to určitě bral jako rozptýlení. Nevím, jak je na tom teď, věřím, že lépe, doufám, že to u něj nezašlo tak daleko.

Buďme schopni jednat svobodně.

Modlím se za ty, kteří propadli jakémukoliv druhu závislosti.

Zrcadlo

V dnešní společnosti se všichni hodnotíme nejprve podle vzhledu. Podle toho, jak kdo vypadá, se nám k dané osobě vytváří sympatie nebo antipatie. Jeho chování, projevy jsou viditelné později a proto si jich někteří mají tendenci nevšímat. Zatratíme bezdomovce jen proto, že vypadá jako bezdomovec. A přitom to může být člověk se stejnými morálními hodnotami, jako máme my, jen prostě okolnostmi je právě teď někde jinde ve společenském žebříčku.

Nejhorší je ale, že lidé, kteří si zvykli takto nahlížet na druhé, nastavují i sobě dosti pokřivené zrcadlo. Ženou se za lepší postavou nebo prostě jen neustále nakupují nové oblečení, aby se udrželi módní. Z koníčku se stává posedlost. Vytrácí se obsah člověka a zůstává jen forma.

Bojím se, že i já někdy mívám sklony k tomu být příliš malicherná co se vzhledu týče (i když vně - na tom, jak se skutečně oblékám a upravuji - by to poznal málokdo). A přitom by na tom až tak nemělo záležet. Nechci mít ve svých hodnotách vzhled na některém z prvních míst. Nechci chodit po ulici a všechny měřit pohledem a podle účesu či oblečení věštit, čím si prošli a jací jsou.

Nepochopte mě, nemyslím si, že je špatné chodit upraveně, pěkně. Jen mi vadí myšlenka, že to by mělo být to první, na čem člověku záleží, čemu věnuje denně až moc času. 

Další věc, která mě napadá k tomuto tématu, je hubnutí a přílišná starost o tom, co jím. Tedy, řekla bych, že já zrovna s tímto problém nemám. Ano, snažím se jíst relativně zdravě, ale nedržím se toho zuby nehty (možná to bude i tím, že hubnout nepotřebuji, proto je to pro mě jen nástroj, jak se cítit dobře a neškodit si). Vždy mě ale mrzí, když se celé bytí některých lidí upne jen k tomu, jak buď co nejvíce zhubnout, nebo jíst jenom správně (kdo ví, co to je). Z jídla, z krásného potěšení, se stane božstvo.

Proto prosím, zastavme se někdy a zamysleme se také čím naplňujeme svůj život, své jednání. Snažme se nezůstat prázdní, bez obsahu, ale hledejme to, co nás skutečně naplní. (A zatímco to píši, tak mám v hlavně prázdno ohledně toho, co by to mělo být.)

Vyjádři se!

V tomto článku nechci psát o tom, jak těžké je pro někoho se vyjádřit, protože se bojí názorů ostatních nebo neví, jak danou problematiku pojmenovat. Chci ale psát o tom, jak v dnešní době mají všichni na všechno názor - a já ne.

Kolem sebe vídám lidi, kteří mají ke všemu co říct. Musím říct, že je to pro mě iritující vlastnost a to ze dvou důvodů - zaprvé, takoví všeználkové štvou snad všechny a zadruhé to ve mě prohlubuje mé pochybnosti o sobě. A proč? Protože já prostě o některých věcí téměř nic nevím, neřeším je. Jsem snad proto ignorant? Nevím, možná ano.

Další problém s vyjadřováním mých názorů mám i proto, že si v některých nejsem vůbec jista. Mám určitý názor na rodinu (výchova), ale umím si ho obhájit? Umím promyslet argumenty, důsledky? Většinou ne a to mě děsí. U strašně moc věcí skončím nad tím, že je nevidím černobíle a nedokážu říct jasné stanovisko. Jenže žijeme v době, kdy je normální, aby všichni měli svůj průbojný názor, za kterým si stojí až na smrt, a jeden snadno převálcuje druhého. Všichni jsou myšlenkově srovnáni. 

A na tohle moc nemám řešení. Jasně, naprosto se nabízí zajímat se o věci kolem sebe víc. To se snažím ale už dlouho a prostě asi selhávám, stávám se tak maximálně ještě více nejistá, z černé a bílé se mi svět rozpadá čím dál víc na šílené spektrum. 

Babička

Pamatuji si, jak jsem asi v tercii psala slohovou práci o člověku, který je mi vzorem. Tehdy jsem si zvolila moji babičku s mamčiny strany a dnes bych volila stejně. Rovněž si pamatuji, že mou práci nakonec četla i babička a já doufám, že ji to tehdy potěšilo a třeba i dodalo dalších sil.

Moje babička je totiž úžasná dáma. Vzdělání končila hodně brzy (kdo tehdy ne?) a začala i brzy pracovat. Neumím si představit, že bych si v době, ve které ona už dávno musela, měla vydělávat peníze na živobytí. Popravdě nevím, kdy přesně se vdávala, avšak v mém věku už rozhodně měla dítě. (A kde jsem já?)

Babička - lidově řečeno - prostě je správná. Ze své výchovy si vzala jen to nejlepší a stal se z ní spravedlivý a moudrý člověk. Když bylo potřeba, tak kromě toho, že chodila do normální práce, ještě přes noc šila nějaké oblečení, aby si přivydělala nějakou tu korunu a mohla dětem dopřát aspoň nějaké základní věci. Protože na tom nebyla nikdy finančně nějak dobře, naučila se extrémně uskromňovat a to podle mě taky posílilo její charakter.

Co na ní hrozně obdivuju je také to, že nesoudí. Ano, má svůj názor, ano, jsou lidé, kteří jsou ji nesympatiční a těch se pak třeba i trochu straní, ale nesoudí. Maximálně bývá u některých lidí obezřetná.

Momentálně se denně stará o svoji maminku, což je další věc (i když pro někoho možná samozřejmá), za kterou ji obdivuji. Nestěžuje si, nebere tento úděl jako břemeno.

A co je rovněž podstatné je, že se pořád snaží dělat vše, aby své rodině nějak pomohla. Řekla bych, že úplnými drobnostmi nám pomáhá každý den. Stále usiluje o to, abychom se my měli lépe. Snad ji to budu moct v budoucnu oplatit.

Alkohol a jiné závislosti

Jsem člověk se slabou vůlí. Dám si nějaké předsevzetí, slib, pokouším se o něco, a vzápětí ihned upadnu.

Alkoholu příliš neholduji (pokud nepočítám sem tam nějaké vínečko), akorát jsem se jednou, dávno, fakt výrazně opila. Moje tělo má totiž skvělý mechanismus, jak zabránit, abych si alkohol oblíbila - při větším množství (což je u mě více jak dvě skleničky vína) mi je docela špatně a tato nevolnost trvá snad celou dobu, než se mi poslední kapička alkoholu zmetabolizuje a odplaví. Může to být výhoda i nevýhoda, já se to snažím vnímat jako výhodu.

Lyžování

Příspěvek jako protiváha k tomu poslednímu:) 

Víte, jako malou mě neučili lyžovat a myslím si, že rozhodně v naší populaci nepatřím mezi výjimky. Nejela jsem však ani na školní lyžák a to ze tří důvodů - za prvé, neuměla jsem lyžovat a proto jsem se bála, že se mezi spolužáky jen zesměšním a nebude se mi to líbit (skutečně hloupý důvod plynoucí ze strachu poznávat nové věci). Za druhé mám problémy se zády a tehdy mi mamka říkala, že by to na ty záda (ty pády atd) nebylo dobré a já to automaticky vzala jako fakt. Za třetí jsem věděla, že to bude stát finance, jejichž nedostatek (respektive množství "přesně akorát") byl i v tom věku pro mě příliš hmatatelný.

Abych k tomu ještě nasadila pomyslnou korunu, tak musím přiznat, že jsem nesnášela, když mi někdo říkal, jak je lyžování super, protože mi to přišlo jako sport snobů. V mých měřítkách jsou drahé lyžáky, lyže, vleky.

Ovšem loni mě přítel přemluvil a jeli jsme poprvé lyžovat. Musím říct, že lepšího učitele jsem si nemohla přát, protože mi každý pohyb umí dobře vysvětlit, ukázat, naučit a navíc zvládá i moji agresivnější, choleričtější nebo plačtivější verzi.

Letos jsme byli na skoro-prodlouženém-víkendu a já si už začala lyžování docela užívat. Sice mi to stále samozřejmě nejde a jezdím asi nejpomaleji, jak to jde, a samozřejmě ještě padám, ale vždycky, když jsem sjela až dolů, měla jsem hrozně dobrý pocit, což mohlo být prosté uspokojení nad výkonem (i když někdy nebyl vůbec valný), nebo působení endorfinů či adrenalinu.

A tak při možných příležitostech a i teď děkuji, že jsem to mohla vůbec vyzkoušet a zároveň doufám, že ještě budu mít šanci se zlepšovat a užívat si to.

Určitě pro lidi, kteří umí lyžovat, vypadám jako naprostý blbec. Každopádně je to moje celkově páté lyžování a proto se ani trochu nestydím to tady přidat:)

Jak se vám líbí?

Myslím, že jste si toho už všimli, protože je to jeden z mých nejčastěji řešených problémů.

Víte, moje slabina je, že se často posuzuji podle toho, jak mě vidí ostatní a proto když cokoliv udělám, tak se poté dlouho mučím tím, jestli jsem učinila správně, zdali nebudu vypadat tak či onak a co si kdo pomyslí... Poté se do problému úplně zažeru a začnu jej řešit minimálně se třemi dalšími lidmi, od kterých čekám, že mě uklidní a potvrdí mi, že jsem neudělala nic špatně. Neumím spoléhat na svůj úsudek a asi těžko nesu zodpovědnost (možná je v tom zakopaný pes - zodpovědnost-následek). Neb

Řešení? Snažím se vždycky si uvědomit, že mnoho lidí trápí to samé (tedy jak je ostatní vnímají), co mě a tedy nemají čas se zabývat přemýšlením nad činy ostatních, nad tím, aby je soudili. Další skupina lidí je tolerantní a nezabývají se maličkostmi, které ostatní dělají špatně. No a poslední skupina, která to může řešit, jsou lidé, kteří chtějí na ostatních vidět jen chyby, aby je mohli kritizovat, a takovými lidmi se já přeci nechci zabývat.
Dalším krokem je začít umět lépe nést zodpovědnost za své chování, což je ale něco, na čem musím pracovat dlouhodoběji.

"Dát to pryč."

Dlouho jsem zvažovala, jak tenhle článek napsat a jestli ho vůbec psát, protože bude kontroverzní. Nakonec se k tomu odvažuji a doufám, že to nevyvolá nějakou vlnu nenávisti, jako spíše přiměje přemýšlet (případně hledat informace). Dříve jsem na tuto věc měla spíše opačný názor, nebo mi to možná bylo jedno, nyní se ale má morálka ukotvila na jasnějšímu (ovšem stále existují výjimky, u kterých mé stanovisko kolísá) stanovisku. Nedávno jsem však vyslechla rozhovor v tramvaji, a ten mě k tomu donutil.

Jsem proti potratům.