Nejlepší kamarádka

Celou, zatím sedmiletou, cestu gymplem, jsem se snažila zapadnout. Najít si nejlepší kamarádku. Asi tři roky jsem patřila k jedné takové skupince, bylo to fajn, ale někdy během minulého roku to skončilo. Moc jsme se vzdálily. Patřím úplně jinam. Pořád mi ale zbyla jedna kámoška, moje jmenovkyně, M. Dost často jsme spolu řešily něco do školy, ale mi to nevadilo. Jenže. Jenže prostě ona se mnou řeší prostě jen věci do školy. Přes prázdniny (letní) se mi sama od sebe ozvala asi jednou. Viděly jsme se také jen jednou na oslavě jejich narozenin. Jinak se ani nesnažila se se mnou vidět. Neozvala se. A mě to prostě dost ranilo. Možná si říkáte, že přeháním. Ale já ji teď nevidím, jako dřív. Už je to dlouho a prostě já pořád to nedokážu překousnout. Asi i proto, že... víte, rozešla se se svým klukem (a já si v té době myslela, že to bylo dobře - pořád byla naštvaná, ubližovali si) a já se snažila být s ní, ačkoliv mi uklidňování asi moc nešlo. A ona se pak ani neobtěžovala mi říct, že se k němu vrátila. Řekla mi to v podstatě až když to bylo nevyhnutelné, jako předposlední osobě ze všech. Jo, to prostě raní.

A tak vlastně musím říct, že nemám nejlepší kamarádku. Mám nejlepšího kamaráda, nyní již mého přítele (už je to pár měsíců) a nevím, jestli mi to stačí. Občas mi prostě chybí to běžné holčičí klábosení. Občas mě mrzí, že jsem se na M. tak naštvala. Ale - ona si o těch prázdninách (jakože co se dělo, jak proběhly) chtěla pokecat, naplánovala to.. A pak to odvolala, slíbila, že se sejdem jindy, ale nakonec se na to vykašlala. Já nemám chuť za ní lézt.

Měla jsem jí fakt ráda. Věřila jí. Ale mám pocit, že se změnila. Anebo já? Spíše obě.