Nemám ráda, když někdo řve po naší třídě

Špatné je, že vím poměrně přesně, co je můj problém. Proč nedokážu být někdy úplně šťastná. Radovat se z některých věcí. Moc se totiž srovnávám z ostatními. Na jednu stranu je to motivující, protože mě to nutí se zlepšovat, na druhou stranu mě to drtí. Ničí mi to sebevědomí.

Pořád nevím, jak s tou šluskou. Jak je to zhruba naplánované, ale nebudu se tam mít s kým bavit (buď tam jsou holky v párech, nebo H. se netváří moc nadšeně z toho, že by se se mnou měla bavit, nebo jsou utvořené skupinky, do kterých nezapadám.. Už vím, jaký je to pocit, nepatřit nikam.) a budu depkařit. Ještě se můžu vetřít k nějaké skupince a předstírat, že se s nimi dokážu bavit, i když se budu snažit neúspěšné. Já to totiž ztratila. Tu schopnost mluvit s více lidmi, i s neznámými. Občas se ještě snažím, ale mám z těch lidí strach. Hlavně z těch, kteří se baví s mými přáteli, popřípadě známými.

Hlavně, že mám dobré známky.