Pokřivená společnost

Každý máme v hlavě nějaký obraz společnosti. Někdo ho má zidealizovaný, někdo společnost vidí jako bezpáteřní, nefungující organismus, a ti šťastní z nás jsou realisté a vidí společnost takovou, jaká je. 
Dnes jsem mluvila s babičkou a ona mi vyprávěla o devítileté holčičce, které zemřel tatínek. A já si náhle uvědomila, že mi to nepřipadá jako něco zvláštního. Hodně lidí vyrůstá jen s jedním rodičem a to pak většinou na toho druhého zanevřou (samozřejmě, někteří dokážou držet rovnováhu). Zarazilo mě, že to neberu jako nějakou tragédii, ale jako něco všedního. To mě přimělo přemýšlet nad lhostejností lidí k takovým věcem. Kdysi se rozvody řešili jako něco děsného, teď už je tě většinou lidem fuk. Proč to řešit? Když spolu lidé nejsou šťastní, tak ať se netrápí navzájem.

Možná by se to dalo brát i naopak, že je společnost tolerantní. Jenže tohle už není tolerance, to je skutečně lhostejnost. Kdo řeší, že se ani ne patnáctiletí výrostci opijí? Kouří? Že třináctileté holky spí s klukama a zdá se jim to normální? Všichni jsou akorát spokojeni s vědomím "Moje dítě to nedělá" a tím to končí. Ani neznají svoje děti!

Lidé si navzájem lžou, přetvářejí se, jen aby vypadalo, že je vše v pohodě. Lidé se neumí omlouvat. Neumí odpouštět. Nedbají na ostatní.

--Při psaní tohohle článku jsem pořád ztrácela nit a asi to nemá návaznost. Nevím ani, jestli je název vystihující. Nevím nic. Potřebovala jsem napsat těhle pár faktů, dostat to ze sebe..