Nedefinováno..

..Říkala jsem si, že tady toho chci docela dost napsat, takže uvidím, kolik z toho vyleze - ale nečekám víc jak nějaký jeden odstaveček..
O víkendu jsem se o sobě dozvěděla, od svých prarodičů, že když nevyhraju nějakou soutěž, tak jsem cholerická, stejně jako moje malá sestřenka. Toto tvrzení, snad pochopíte, mě docela vyvedlo z míry. Kdyby to alespoň byla pravda. Nevím, ale já a ani nikdo, kdo mě zná, to mám pocit (nikdo mi to do očí neřekl a pochybuju, že by k mně byli neupřímní) takhle nevidí. Kdybych se alespoň vě věku, kolik je mojí sestřence nějaké soutěže účastnila. V celém mém životě jsem se účastnila tak maximálně dvou tří nějakých "vážnějších" soutěží. A pokud vím, tak mi bylo jedno, že jsem prohrála. Když jsem teď "nevyhrála" tu recitační soutěž, v žádném ohledu jsem nebyla cholerická. Nezačla jsem po všech nějak řvát, rozhodně jsem nějak nebrečela, nebyla jsem uražená ani nic takového. Tak v čem ta moje cholerika spočívá? A nebo co tím jako mysleli? Docela mě to zklamalo..
Pak jsem přišla na to, že bych kromě rodičů asi nikomu nechyběla, kdyby se mi třeba něco stalo nebo kdybych odjela na "konec světa". Všichni by na mě postupem času zapomněli.. Je zvláštní, na co člověk myslí, když je zrovna sám a jak špatné myšlenky ho napadají..
A taky jsem v naší třídě pár lidí zpozorovala jednu věc.. Každý tam má prostě nějaké své přátele, to zas ne že ne. Ale někteří jen pro vlastní užitek, zisk či co, jsou schopni při nějakých společných úkolech jít k někomu jinému, který v tom vyniká a svého kamaráda nechat jen tak. Ne že bych teď mluvila o něčem, co se mi zrovna dneska stalo...
Teď se asi půjdu učit nebo co.. Dělat úkoly.. Napsat něco do čtenářaku.. Atp.. Tak se mějte po zbytek dne krásně..