Svatba

Je to už téměř dva a půl měsíce ode dne, kdy jsem ve svých třiadvaceti letech vstoupila do svazku manželského s mužem, s nímž jsem už šest a půl let šla životem společně. Konečně během všeho toho psaní diplomy mě přemohla tvůrčí energie a rozhodla jsem se s Vámi tento den trochu sdílet.

Přípravy svatby byly poměrně hektické, jak to tak asi bývá, když připravujete akci pro zhruba 150 lidí (z nichž zhruba 30 bylo dětí). Měli jsme pronajatý krásný sál ve Zbyslavicích, spoustu věcí nadomlouvaných, ale finální domluvy, převozy a výzdoba, se stejně řeší na poslední chvíli. 

I proto, že v pátek (den předem) jsme zařizovali spoustu věcí, se mi špatně spalo. Byla jsem trochu nervózní zda všechno klapne. Ne že bych potřebovala dokonalou svatbu, ale byla jsem tak nějak nastavená, že jsem stále uvažovala nad tím, jestli jsme něco důležitého neopomněli. Vzbudila jsem se proto vcelku brzy a navíc mi bylo nevolno. Když málo spím, tak mi další den většinou žaludek vypovídá službu. Ráno jsem se osprchovala a poté přišla mamčina sestřenice (která je tedy věkově mezi mnou a mamkou), aby mě učesala a nalíčila. Během toho mi přicházely krásné SMS od lidí, kteří se svatby nemohli účastnit. 

Během líčení přijel fotograf (známý z Brna), který přivezl můj věneček. Byla jsem z něj úplně nadšená. V pátek jsem viděla ukázku kytiček pro družičky, což bylo něco krásného, takže jsem trošku věděla, co čekat, každopádně věneček mě i tak mile překvapil. (Květiny jsem s jednou paní/známou domlouvala asi dvakrát předem, říkala jsem ji svou představu a posílala pár fotek, potom jsme byli ve velkoobchodu s květinami se kouknout a vybrat, které použijeme. Chtěla jsem šišky a jehličí kvůli zimní svatbě). Obecně musím říct, že všechny květiny byly naprosto nádherné a víc než splnily mé očekávání.

Poté přijel můj taťka a snoubenec (ženich?) s rodiči. Muži si (vlastně nevím, kdo komu, protože jsem čekala ve vedlejším pokoji) připíchli korsáž a poté vstoupili do pokoje. Ženich mi předal úžasnou kytici s varováním, ať ji raději neházím (byla poměrně těžká). Po krátkém požehnání jsme jeli na obřad. Vezl mě ženichův bratr, svítilo sluníčko, bylo mírně nad nulou... On chválil to, jak vypadám, chválil počasí, a mě celkově bylo hrozně fajn, protože vytvořil v autě pohodovou atmosféru.

Obřad byl v kostele sv. Ducha. Je to moderní kostel, jenž jsme vybrali z části i proto, aby se i má rodina ("nevěřící") cítila dobře. Byl to krásný zážitek, který mi trochu kalila skutečnost, že můj taťka pořád něco brmlal. 

Po obřadu jsme se odebrali na hostinu. Nebyla jsem schopná moc jíst, ani ženich. Po obědě jsme se fotili. Po příjezdu zpět jsme stále někoho vítali nebo se s někým loučili, což bylo trochu náročné. První svatební tanec jsme podle všech byli mimo rytmus, já to nepoznám, tak mě to až tak netrápilo. Večer přijeli kamarádi a začalo se více pařit. 

Oba jsme si svatbu moc užili, i přesto, že nás všichni varovali že svou svatbu si pravděpodobně neužijem. Jo, byli jsme nervózní a ano, měli jsme na svatbě i povinnosti (zmíněné vítání a loučení se s hosty), ale překvapivě pro mě bylo fajn být i trochu významnější osoba na takové události :) Myslím, že bez pomoci mnoha a mnoha lidí by náš svatební den nebyl tak krásný, jaký byl. Snad všichni kromě lidí zajišťující oběd byli nějací naší známí. Sladký bar mi zajišťovala moje mamka se sestrou. Výzdobu mi pomáhali dělat také kamarádi. Obsluhu (kromě oběda) dělali také známí. Řidiče rovněž. Fotograf taky. A prostě všichni ze sebe vydali snad to nejlepší, co dokázali.