Já trpím jinou paranoiou (omlouvám se všem, kdož umí česky a poznají, jestli tohle slovo skloňuji správně či ne). Často se mi zdají sny o tom, že jdu pozdě do školy nebo že si zapomenu batoh. A teď, den před odevzdáním čtenářského deníku se děsím dvou variant - že buď nestihnu přijít do školy (rozumějte, jdu předtím k doktorovi, ale na deset hodin, takže teoreticky bych všechno stihnout měla, když tam budu tak hodinu, ve škole jsem nejpozději ve 12 a čeština je až od 13:55) nebo že čtenářský deník nechám doma. Už jsem dokonce nechala mamku zkontrolovat, jestli mám ten čtenářský deník skutečně v batohu. Potvrdila mi to. A já se stejně bojím. Legrační? Jo, mi to tak taky na jednu stranu přijde. Na druhou stranu úzkost svírá mou hruď, hůře se mi dýchá. Ať už je to za mnou!
neděle 2. ledna 2011
Paranoia
Když se řekne tohle slovo, představím si člověka, který se neustále otáčí, kouká za sebe a zjišťuje, zda ho někdo sleduje a i když tam nikdo není, ten člověk tam někoho vidí.
Já trpím jinou paranoiou (omlouvám se všem, kdož umí česky a poznají, jestli tohle slovo skloňuji správně či ne). Často se mi zdají sny o tom, že jdu pozdě do školy nebo že si zapomenu batoh. A teď, den před odevzdáním čtenářského deníku se děsím dvou variant - že buď nestihnu přijít do školy (rozumějte, jdu předtím k doktorovi, ale na deset hodin, takže teoreticky bych všechno stihnout měla, když tam budu tak hodinu, ve škole jsem nejpozději ve 12 a čeština je až od 13:55) nebo že čtenářský deník nechám doma. Už jsem dokonce nechala mamku zkontrolovat, jestli mám ten čtenářský deník skutečně v batohu. Potvrdila mi to. A já se stejně bojím. Legrační? Jo, mi to tak taky na jednu stranu přijde. Na druhou stranu úzkost svírá mou hruď, hůře se mi dýchá. Ať už je to za mnou!
Já trpím jinou paranoiou (omlouvám se všem, kdož umí česky a poznají, jestli tohle slovo skloňuji správně či ne). Často se mi zdají sny o tom, že jdu pozdě do školy nebo že si zapomenu batoh. A teď, den před odevzdáním čtenářského deníku se děsím dvou variant - že buď nestihnu přijít do školy (rozumějte, jdu předtím k doktorovi, ale na deset hodin, takže teoreticky bych všechno stihnout měla, když tam budu tak hodinu, ve škole jsem nejpozději ve 12 a čeština je až od 13:55) nebo že čtenářský deník nechám doma. Už jsem dokonce nechala mamku zkontrolovat, jestli mám ten čtenářský deník skutečně v batohu. Potvrdila mi to. A já se stejně bojím. Legrační? Jo, mi to tak taky na jednu stranu přijde. Na druhou stranu úzkost svírá mou hruď, hůře se mi dýchá. Ať už je to za mnou!
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
To je normální, konec pololetí se blíží a nervy pracují na 110%. Počkej až bude po vysvědčení, pak bude fajn :).. Problémy zmizí samy od sebe, uvidíš.
OdpovědětVymazatTo chce jenom čas. Čas všechny rány vyléčí. I když člověk nikdy doopravdy nezapomene, alespoň je šoupne někam do kouta.
OdpovědětVymazatA z těch snů si nic nedělej. Já jsem po jednom zápočtu šla spát a zdálo se mi o té učitelce, která nás měla. řešila myslím něco v tom smyslu, že jsem ten zápočet neudělala a že musím skončit.
To je podle mně úplně normální... prostě jen ti záleží na čtenářáku, abys ho odevzdala:) to je náhodou docela dobře :)
OdpovědětVymazatNe, to mně ty povídky taky docela baví, ale musím to mít do půlky týdne přečtený, takže pořád čtu jen ty kriminálky a už mi z toho jde hlava kolem. Jinak se mi ale líbí.... jen kdyby mi to někdo nenařizoval, měla bych z toho lepčejší pocit :)
OdpovědětVymazatI já to znám a ten pocit se někdy vrací, když je člověk ve stresu.. kdysi jsem měla podobné pocity před školou, teď mívám v práci někdy.. chce to relaxovat, uvolnit se a tak..
OdpovědětVymazat