Je mi smutno

Asi jsem něco moc podělala. Uspěchala a tím to zkazila. Ale jsem v pasti, z které se už jen tak nevyhrabu. Moc rychle jsem do toho spadla, ale druhá strana jakoby díky tomu vystřízlivěla. Což mě ještě více děsí. Musím přestat a nechat to být, ale.. mi se tak stýská.. 

Víc jak týden, taková pauza tu ještě nebyla. Ale jen po tom, co jsem udělala ten jeden krok, tu tahle pauza je. Už mu lezu na nervy. Přesytil se, tak chce delší pauzu. Bože, neměla jsem být tak naivní. Říkala jsem si, že to bude jiné, ale ne, zase jsem tam, kde jsem kdysi byla. Do háje, že já to tak umím posrat.

Do příští středy to asi nevydržím. Co mám dělat dnes? Zítra? V pátek? O víkendu? Všichni jsou pryč a já si mé plány představovala skutečně úplně jinak. Asi se udusím. 

Všechno v háji. A on mi ještě lže, snaží se, abych nepoznala, že to tak nechtěl. Ať přestane. Ať mi prostě řekne, že jsem to přehnala, ať vím, na čem jsem. Tohle se nedá.