Všechno jednou končí

Něco ale končí dřív, než si to dovedete uvědomit. Zažila jsem tři krásné týdny, kterých chvilkama lituju a které bych chtěla vrátit zpět. Možná kdybych nebyla tak naivní a nenaletěla na sladké řečičky, takhle se akorát vše posralo. 

Dejme tomu, že jsem měla prvního kluka. Jo, jsem opožděná, první kluk v patnácti? Ale já prostě potřebuju k tomu tu zamilovanost. Do tohohle jsem nějakou dobu byla zblázněná (možná, že pořád jsem), a pak se stalo něco nádherného a začali jsme spolu "takzvaně chodit" (on to teda očividně za chození nepovažoval, asi mám jiné kritéria, nebo spíš on má jiné kritéria než ostatní lidi, protože to, co bylo se obyčejně považuje za chození). Nechápu sice, jak mohl tak brzy pochybovat, to si nebyl ani trochu jistý, když mi tamto všechno řekl? Nebo co se tak změnilo? 

Nejhorší je, že byl nějakou dobu i velký kámoš a teď mu ani nemůžu napsat nebo něco, protože bych se cítila jako že dolízám. Uklidňuju se jenom tím, že je dobře, že to skončilo už teď, protože se to do roka uleží a budu mít s kým jít do tanečních. Jediné pozitivum. 

Teď už se cítím lépe než včera, nebo v tu odpornou noc, kdy jsem nemohla spát, nebo dnes ráno. Ale nebudu nikomu nalhávat, že mě to nemrzí nebo že mě to nebolí. Ikdyž to bylo jen krátké, bylo to pro mě dost důležité.. když něco prožívám, tak intenzívně. A proto to je tak jak to teď je.