Kopej!

Málo jím z toho, že jsem z nich nervozní, je to špatně. Málo mluvím, protože jim nemám co říct, je to špatně. Nudím se, protože si s nimi nerozumím, je to špatně. Souhlasím s odjezdem do čajky, který jsem já ani ségra nenavrhly, je to naše vina. Venku jsem "schlíplá", protože se nudím, tak je to samozřejmě z toho, že málo chodím ven.
Jasně, já vždycky počítám, kolikrát za měsíc jdu s kámoškou a se psy do Bělského lesa, nebo někam ven, kdo ne? Je to přece tak normální, počítat si to, vy to neděláte?
Všechno je prostě moje vina (popřípadě mojí sestry), my jsme ty špatné, mamka nás blbě vychovala, a tak. Pěkně mě tenhle jejich názor štve, oni mě vůbec neznají a nikdy nestáli o to mě poznat, vždycky mě akorát deptali a zapříčinili tak to, že jsem z nich skoro až zhnusená (až na výjimky), pořád do mě rýpou a všechno, co dělám, je špatně.
Mám mít dobré známky, ale zároveň být pořád venku. Když nám zavolají, máme k nim hned přijít, ale zároveň mám být stále někde mimo domov. Naučte mě to.

Vždycky po nějaké akci s nima bych si nejraději přála žít daleko od nich. Nevědět o nich. Nechci tam zase příště jít. Zase poslouchat, co všechno děláme špatně. Nechci.