Následky, část první

Pokusím se zase něco napsat. Nějakou povídku. Mám strašnou chuť psát!

"Nedívej se na mě, prosím! Jdi pryč!" žádala jsem. On ale neposlechnul, posadil se ke mě a dal mi ruce kolem ramen. Cítila jsem se strašně, chtěla jsem být sama, ale to on zjevně nechápal.
"Nic se nestalo.." uklidňoval mě. Jak to může říct? To mě vůbec neposlouchal? Co jsem to sakra provedla?
"Všechno bude zas v pořádku." Horší klišé už říct nemohl, fakt ne. Nic nebude v pořádku. Zvorala jsem všechno, co se dalo. A teď tu sedím venku na lavičce s nejdůležitějšími věcmi naházenými v batohu.
"Můžeš bydlet třeba u mě, jestli chceš." nabídl mi. To přece nemůžu přijmout.
"A co by na to asi řekli tvoji rodiče, hm?" zeptala jsem se okamžitě.
"Mají tě rádi. A navíc.. klidně by o tom nemuseli vědět." řekl s šibalským úsměvem na tváři. To by mi fakt chybělo - schovávat se v pokoji svého nejlepšího kamaráda.
"Tak co?" Měla jsem vůbec možnost odmítnout? Kam bych šla? Došlo by to až tak daleko, že bych spala kdesi pod mostem? Nechal by mě jít, kdyby věděl, že nevím, kam půjdu?
"Pokud ti to nebude vadit.." odpověděla jsem mu. Usmál se, stoupnul si a vzal do ruky můj batoh.
"Tak jdeme!" zavelil vesele. Nějak se mi taky podařilo vstát a pomalu jsme se vydali na cestu. Nebylo kam spěchat. Je červenec, takže i přes to, že už osmá hodina večer už odbila, stále je světlo. Šli jsme mlčky. Konečně jsme dorazili k jeho domu, on vytáhl klíče, odemknul (jasné znamení, že nikdo ještě není doma) a vešel dovnitř. Já chvíli váhala, ale jiná možnost nebyla. Šla jsem tedy dovnitř a zamířila si to do jeho pokoje.
"Vezmu nám něco k jídlu, jo?" zeptal se. Vlastně to ani nebyla otázka, jako spíše sdělení. Umírala jsem hlady. Přeci jen, poslední mé jídlo byla snídaně.
"Děkuji." Jak kouzelné slůvko. Používala jsem ho často.
Jeho pokoj nebyl zrovna nějak moc velký, ale ani malý. Byl prostě akorát. Měl tady postel i gauč, což mi v tuhle chvíli hrálo do not jako nikdy. Zaslechla jsem otevírání vchodových dveří (vydávaly totiž takový klasický charakteristický zvuk) a trošku jsem se vylekala. Jeho pokoj je v druhém patře, takže to leknutí bylo v podstatě bezdůvodné. Dveře do pokoje byly otevřené a já tiše poslouchala.
"Ahoj!" ozvalo se zdola a já poznala hlas Teddovy maminky.
"Čau." odpověděl jí. V jeho hlase šlo slyšet trochu nervozity, když jsem se na to soustředila. Nebo se mi to jen zdálo?
"Neděláš si toho jídla trochu moc?" zeptala se jeho maminka žertovně.
"Víš jak, jsem ve vývinu.." začal s typickou klučičí výmluvou. "Kdy přijde taťka?"
"Má nějakou pracovní večeři - včera jsem ti o tom přece říkala. Měl by se vrátit kolem desáté."
"Aha." zaslechla jsem kroky, někdo šel nahoru. Tedd. Zavřel za sebou dveře do pokoje a položil jídlo na stůl.
"Snad toho bude dost." usmál se. On má snad vždycky dobrou náladu! Na tácku přinesl dva talíře a jednu flašku kofoly. Ještě, že nebral skleničky, to by mohlo působit podezřele. Na jednom talíři bylo pět krajíců chleba a na druhém byla zelenina, salám, sýr, šunka. Pustila jsem se do jídla a abych nevypadala nenažraně, tak jsem jedla opravdu pomalu. On mě pobaveně pozoroval. Vzal si jeden krajíček a taky začal jíst.
Když jsme dojedli, dal se do vyptávání. Sice jsem mu řekla, co se stalo, ale teď jsem si uvědomila, že to mohlo působit dost nesrozumitelně a tak jsem mu odpovídala na všechny otázky.
"Víš.. nějak jsem nepochopil, co bylo hlavním důvodem té hádky.." řekl mi trochu nesměle.
"Abych řekla pravdu, taky nevím. Celá ta hádka byla akorát obviňování a vyčítání. Já vyčítala něco ji, ona mě. Bože, takhle jsem se s mamkou snad nikdy nepohádala. Řekla jsem jí fakt strašné věci. Nedivila bych se, kdyby mě už nikdy nechtěla vidět.. a kdybys.. kdybys věděl, co říkala ona mě.." začalo mě pálit v krku a já to nevydržela a dala se do pláče. On se pohotově posadil ke mě na gauč a hladil mě po zádech. Trvalo to asi deset minut, ale uklidnila jsem se.