Následky, část druhá

Pokračování téhle povídky :)

"Moc mě to mrzí." řekl mi. Znělo to procítěně.
"A co je nejhorší.." pokračovala jsem, "všechno, co jsem řekla, byla v podstatě pravda. Ano, nemám právo jí to vyčítat, ale sakra, snad by se taky mohla nad tím, co mi všechno provedla zamyslet, ne?" ptala jsem se, ale nečekala na odpověď. "Nevím, jestli budu schopna se jí omluvit." dodala jsem potichu.
"Dej tomu čas."
"Nic jiného mi ani nezbývá." Nechtělo se mi o tom dál mluvit, nechtělo se mi to řešit, nechtělo se mi o tom ani přemýšlet. Jako by vytušil mou náladu, zeptal se, jestli se nekouknem na nějaký film. Souhlasila jsem a on pustil moji oblíbenou Zelenou míli. Byl to sice smutný film, ale aspoň mě odtáhne od mého problému. Snad.
U části, kdy posadili Johna na elektrické křeslo, jsem se rozplakala. Znovu. Bylo mi to před Teddem trapné, ale nemohla jsem si pomoct.
Film skončil a Tedda zrovna něco napadlo.
"Asi bych ti měl uvolnit část skříně, co?" uvědomila jsem si, že počítá s tím, že tu zůstanu dlouho. To jsem sice nechtěla, ale asi tady nějakou dobu zůstat budu muset, alespoň do doby, než v sobě najdu odvahu a omluvím se mamce.
"Kdybys byl tak hodný.." usmála jsem se na něj. Úsměv mi dělal problém, ale ho očividně potěšil.
Vstal, otevřel jednu skřín a vyházel půlku svého oblečení. V tu chvíli přišel domů jeho taťka.
"Rozhodl jsem se.. Bude lepší jim to říct, než tě tu schovávat. Zůstaň tady, jo?"
"Kam jinam bych asi šla?"
Na to neměl co říct a tak se jen usmál a odešel. Já si vzala svůj batoh a začala si pomalu ukládat věci do skříně. Měla jsem toho poměrně málo. Nějaké spodní prádlo, dvě trička, jedny kalhoty, pyžamo, kosmetickou taštičku. Zítra budu muset zajít domů.. Domů.. Mamka má být dopoledne v práci, takže se s ní nepotkám. A vezmu si i zbytek svých věcí. Tak to ona přece chtěla. To ona mě vyhodila. Zavřela jsem skříň a dala se znovu do pláče. Nešlo to. Ale teď mi uklidnění se trvalo jen chvíli.
Tedd se pořád nevracel, začala jsem mít strach, že mě jeho rodiče pošlou domů. Šla jsem tedy ke dveřím a poslouchala. Svědomí mi říkalo, že to je špatné, poslouchat cizí rozhovory, ale tady se přeci jednalo o to, kde budu nějakou dobu bydlet.
"..líto, co se stalo. Jak dlouho tady zůstane?" ptala se jej maminka.
"Nevím. A znáš přeci její mamku. Já ji chápu, udělal bych to už dávno." odpověl Tedd.
"Máš pravdu. Fajn. Může tady zůstat tak dlouho, jak bude potřebovat." řekl jeho otec. Byla jsem šťastná, že mě tady nechají. Ale jedno bylo jasné - musím si najít nějakou brigádu, abych jim mohla něčím přispívat.
"Díky tati. Mami. Už půjdu nahoru. Dobrou noc." řekl a já zase slyšela jeho kroky, jak šel nahoru. Poodstoupila jsem trochu od dveří a když vešel, objala jsem ho.
"Děkuju. Moc." řekla jsem mu.