Sen

Tohle je taková.. jednorázová povídka. Napsala jsem jí kdysi do školy. Nakonec mi ale byla k ničemu, protože profesorka na to nějak zapomněla.

Celý článek

Někde uvnitř věděla, že je tohle všechno sen. Ale k čemu je vám to platné, když vaše snové já neovládáte a musíte se na všechno dívat?
Byla noc a svítilo jen pár hvězd. Skoro jako by zbytek byl pohlcen tou temnotou kolem. Ona byla naplněna pocitem, který nedokázala pojmenovat. Kolem ní se hromadilo několik lidí, bezejmenných lidí. Na jejich tváře si později nikdy nevzpomene.
Davová panika. Lidé se něčeho báli. Čeho? Co se děje? Nedokázala to říct. Nikdo si jí nevšímal a i kdyby se mohla někoho zeptat, pochybovala, že by jí někdo odpověděl. A chtěla vůbec znát pravdu právě teď? Možná by bylo lepší se ukrýt a zeptat se později.
Dala se do běhu. Avšak tento sen nebyl o tom, jak člověk běží, neví před čím ale ví, že musí běžet jinak se stane něco nehezkého.
Z podivné temné mlhy se začínala vynořovat nějaká chatka. Možná to byl domek. Byl ze dřeva. Ano, vzpomínala si na něj, někde ho už viděla. Asi v nějakém filmu, protože tenhle typ domků se v oblasti, kde žije, nevyskytuje. Tohle musel být sen.
Začínal se ozývat křik. Teprve v tuto chvíli si uvědomila, že předtím bylo ticho. Nepřirozené ticho. Skoro jako by ona bylo hluchá. Křičeli ti lidé i předtím?
Zase jí napadla ta stejná otázka co předtím. Co se to děje? Zastavila se a rozhlížela. Lidí kolem nebylo moc, nehrozilo žádné zašlapání. Všichni se čas od času ohlédli, možná očekávali, že něco uvidí.
Běh jí připadal zbytečný. Mísily se v ní různé pocity. Smutek byl mezi nimi. Neměla strach. V tomto snu se cítila děsivě sama, a když je člověk sám.. však víte. Chtěla zavřít oči a poddat se tomu, boj s čímkoliv před čím ti lidé utíkali, jí připadal zbytečný.
Na okamžik oči opravdu zavřela. Byla ve snu a nic neviděla. Teď, když už slyšela, zaslechla náhle dunivé zvuky. Avšak nebylo to náhle, neboť tyhle zvuky slyšela skoro celou dobu trvání tohoto snu (samozřejmě kromě první chvíle, kdy neslyšela nic).
Chtělo se jí zasmát, i když na této situaci nebylo nic nějak zvláštně směšného. Byl to takový spíše ponurý smích. Jelikož věděla, že všechno je sen, začala jinak uvažovat. A teď jí přišlo směšné, že má tak chabou fantazii a nedokáže si jako noční můru vymyslet nic, jen nějakou obrovskou hrůzostrašnou příšeru.
Někdo do ní vrazil a tak zase otevřela oči. Ač si to neuvědomovala, měla na tváři úsměv. Ten jí však během chvíle přešel.
V jejím snu to asi nebyla příšera, to jí vzápětí došlo. Stále však nevěděla, co to bylo. Otočila se zpátky k domku. Ten byl stále ještě daleko. Najednou jí připadalo nebezpečné běžet dovnitř, a to hned ze dvou důvodů. Za prvé, běželi tam všichni, takže domek musel být už tak přecpaný a všichni vevnitř by se stali snadnou obětí. Za druhé, měla pocit, že by tam dovnitř prostě běžet neměla.
Všichni z domku vybíhali ven. Jak předvídatelné. Nebe začaly křížit blesky. Co se asi v tom domku skrývalo? Uvědomila si, že by to nemusel být domek, ale třeba nějaký přístřešek na seno. Něco na způsob stodoly.
Člověk, který běžel jako poslední měl skoro napsáno na čele, že se mu něco stane. Všechno dění ve snu podléhalo jejímu podvědomí, takže když toto odhadla, stalo se to skutečností. Jenže čím ohrožen?
Pochopila strašnou skutečnost. Do toho muže brzy uhodí blesk. V jedné věci si byla jistá. Měla dostatek fantazie na to, aby to viděla až příliš věrohodně. Nebyla ochotna se na to dívat a tak pevně zavřela oči.
Tma. Pak ty oči otevřela a uvědomila si, že je vzhůru. Všechno to byl jen sen a jí – neví jak – se podařilo probudit dřív, než by ten člověk uhořel zaživa.