Příběh (část 4/ kdo ví?)

Tak, a je tady další pokračování o Alici. :)
_________________________________________________
„Bydlím teď u Davea.“ Řekla a věděla, že jí bude položena další otázka.

Chtěla to mít už za sebou, a tak začala vyprávět.

„Dave jsem potkala chvíli po tom, co… jsem… odešla. Řekněme, že se o mě postaral.“ Všichni věděli, že k tomu Alice už víc neřekne. Alespoň trochu jí přece znali.

Pokračování

„Přišla jsem.. chtěla jsem se vás.. na něco.. zeptat.“ Vyklopila ze sebe Alice. Všichni jí pozorovali, takže pokračovala. „Jak dlouho jste to věděli?“ znovu se na každého zvlášť podívala. Nikdo se netvářil, jako by věděl, o čem je řeč.

„Alice, co máme vědět?“ zeptala se opatrně maminka a posunula si brýle více nahoru.

„To, co jsem. Museli jste to přece vědět!“ Alice nechtěně zvýšila hlas. Docházela jí trpělivost. Museli to přece poznat.

„Já.. pořád nevím, o čem to mluvíš.“ Vykoktala maminka.

Alice se na ní dívala a dostala nápad.. „Buď úplně klidná, jo? Neublížím ti.“ Řekla jí, i když touhle větou jí spíše ještě více vystrašila. Přiložila k její hlavě ruku a začala se soustředit.

„Au!“ vykřikla maminka.

„Co jí to děláš?“ zeptal se otec.

„Nic, bude v pohodě. Věřte mi.“ Odpověděla a dala po chvíli ruku k tělu. Mamka přivírala oči, jak se snažila zaostřit. Pak dostala spásnou myšlenku sundat si brýle. Najednou bez brýlí viděla všechno dobře. Už je nepotřebovala.

„Cos se mnou provedla?“ zeptala se.

„Pomohla jsem ti.“ Usmála se Alice. „Tohle já umím.“

„A co to přesně bylo?“ ptal se otec.
Alice si povzdechla. Nemají odpovědi. Neměla jim to ukazovat, zbytečně je tím zatěžovala. Dave se mýlil, oni jí tohle nepředali. Tak kdo?