Příběh (část 1/ kdo ví?)

Jsem otravná. Ale prostě mě něco napadlo a tak jsem se rozhodla to tady dát. Asi se vám to nebude chtít číst. Možná se vám to bude zdát nudné. Ale prostě mám šílené nutkání dát to tady :D
Jelikož mi z nepochopitelného důvodu nejdou - tady - udělat odstavce, tak jsem oddělila text jinak. Já osobně upřednostňuji totiž text, který je nějak rozdělen do nějakých menších částí (což ty odstavce perfektně umožňují).
_______________________________________

Kdesi v dáli se ozval výkřik, který ji ale nechával úplně chladnou. Něco takového uprostřed téhle části města bylo naprosto běžné - děti si rády hlasitě hrály. Tak proč se zrovna teď namáhat? Dál kráčela svou cestou po Long Street, směr domov. Domov, kde tak dlouho nebyla. Domov, ze kterého utekla. Po tváři jí začaly stékat slzy, které si ale rychle otřela rukávem.

Už byla od dveří vzdálená asi jen dvacet kroků, když se zastavila. Dům stál v řadě jemu strašně podobných. Úplně zapomněla, jak stereotypně to tu vypadalo. Všechno tak stejné! Nejen zahrádky, ale dokonce i tvary domů byly podobné. Jenže ten, kterému ona kdysi říkala domov se v něčem lišil. Lišil se rodinou, která tam žila.

Většina rodin v téhle ulici byla vlastně stejná. Maminky byly ženy v domácnosti, které odvážely děti do škol, chystaly všem svačiny, obědy a večeře, a celý zbytek dne doma uklízely. Otcové byli ve většině případů nižší úředníci, ač existovali výjimky a někdo to dotáhl i výše.

Jenže Alicina rodina byla trochu jiná. Tohle všechno se chvíli snažili také předstírat, ale brzy to vzdali. Přistěhovali se do téhle oblasti asi před třemi roky. Alici tehdy bylo třináct. Všechno vypadalo krásně, zdálo se, že to bude fajn. Nebylo. Všechny tenhle ač klidný, ale hlavně nudný život unavil. Otec začal denně vysedávat v nejhorších putykách široko daleko a matka vše vzdala. Neviděla východisko. Její matka byla vždycky spíše pesimistka, takže tohle byla očekávaná reakce.

Asi po roce a půl Alicina maminka upadla do těžké deprese. Následovalo několik nepodařených pokusů o sebevraždu. Alice si vždycky myslela, že přesně tohle jí zpackalo život. Přesně proto byla tím, čím byla.