Příběh (část 4/ kdo ví?)

Tak, a je tady další pokračování o Alici. :)
_________________________________________________
„Bydlím teď u Davea.“ Řekla a věděla, že jí bude položena další otázka.

Chtěla to mít už za sebou, a tak začala vyprávět.

„Dave jsem potkala chvíli po tom, co… jsem… odešla. Řekněme, že se o mě postaral.“ Všichni věděli, že k tomu Alice už víc neřekne. Alespoň trochu jí přece znali.

Pokračování

„Přišla jsem.. chtěla jsem se vás.. na něco.. zeptat.“ Vyklopila ze sebe Alice. Všichni jí pozorovali, takže pokračovala. „Jak dlouho jste to věděli?“ znovu se na každého zvlášť podívala. Nikdo se netvářil, jako by věděl, o čem je řeč.

„Alice, co máme vědět?“ zeptala se opatrně maminka a posunula si brýle více nahoru.

„To, co jsem. Museli jste to přece vědět!“ Alice nechtěně zvýšila hlas. Docházela jí trpělivost. Museli to přece poznat.

„Já.. pořád nevím, o čem to mluvíš.“ Vykoktala maminka.

Alice se na ní dívala a dostala nápad.. „Buď úplně klidná, jo? Neublížím ti.“ Řekla jí, i když touhle větou jí spíše ještě více vystrašila. Přiložila k její hlavě ruku a začala se soustředit.

„Au!“ vykřikla maminka.

„Co jí to děláš?“ zeptal se otec.

„Nic, bude v pohodě. Věřte mi.“ Odpověděla a dala po chvíli ruku k tělu. Mamka přivírala oči, jak se snažila zaostřit. Pak dostala spásnou myšlenku sundat si brýle. Najednou bez brýlí viděla všechno dobře. Už je nepotřebovala.

„Cos se mnou provedla?“ zeptala se.

„Pomohla jsem ti.“ Usmála se Alice. „Tohle já umím.“

„A co to přesně bylo?“ ptal se otec.
Alice si povzdechla. Nemají odpovědi. Neměla jim to ukazovat, zbytečně je tím zatěžovala. Dave se mýlil, oni jí tohle nepředali. Tak kdo?

Příběh (část 3/ kdo ví?)

Takže, další pokračování. Já vím, že to asi nikdo nečte, ale za prvé toho už mám napsaného hodně a za druhé se mi nechce tu rubriku teď mazat, když jsem s tím před chvíli začala.
_____________________________________

„Co tady děláš? Kde ses tu vzala?“ zeptal se. Tahle slova by mohla znít vyčítavě, ale tón jeho hlasu napovídal něčemu jinému. Jeho tón byl nevěřícný.
„Chtěla jsem vás vidět.“ Odpověděla mu Alice, když jí maminka pustila. Alicini rodiče byli šťastní, ale nechtěli podléhat zbytečným nadějím. Kolikrát se to už stalo? Kolikrát jim zvonila u dveří a nakonec stejně utekla ještě než jí vůbec stačili otevřít? Vždycky jí po tomhle sledovali, jak odchází.

„Vrátila ses?“ zeptala se jí maminka, když se Alice usadila v obýváku. Nemohla uvěřit, jak jí to tady připadalo cizí. Všechno to tu bylo stejné, ale i přesto, že si to namlouvala, tomuhle prostě nemohla říkat domov. Necítila se tady jako doma. Spíše jako na návštěvě. Doma byla.. kde vlastně byla doma? U Davea?
„Ne.“ Řekla Alice. To jediné slovíčko způsobilo, že její maminka vypadala tak o deset let starší než před chvílí. Ani Alici to nebylo příjemné. Bylo to jako sypat sůl do otevřené rány. Protože přesně tohle to všechno bylo. Půl roku otevřená rána, nikdy nezahojená.
Maminka jí položila několik otázek a sdělila nějaké novinky. Příjemné tlachání bylo ale brzy u konce. Teď přijdou ty nepříjemné otázky.
„Jak dlouho zůstaneš?“ zeptala se maminka.

„Alice?!“ ozvalo se z vrchního patra. Poté bylo slyšet hlasité dupání po schodišti.
„Alice!“ zakřičela znovu Lucy, Alicina sestra. Alice vstala a šla Lucy obejmout.
„Tolik si mi chyběla!“ řekla Lucy.
„Ty mi taky, ty mi taky.“
Lucy vycítila náladu v pokoji, takže se zeptala: „Něco je špatně?“
„Alice tady nezůstane.“ Řekl otec. Při těchto slovech Lucy ztuhla a její rozjařená nálada ji opustila.

„Dnes ještě půjdu.. zpátky, odkud jsem přišla.“ Alice nevěděla, jak jinak nazvat Daveův dům.
„A odkud si přišla?“ zeptala se maminka. Milion otázek jako vždy, pomyslela si Alice. Ona sama chtěla nějaké odpovědi po nich, takže se snažila být trpělivá. Chvíli si rozmýšlela odpověď a pak se rozhodla říct pravdu.

Příběh (část 2/ kdo ví?)

Asi byste měli vědět, že jsem docela slušný blázen do fantasy (popř. sci-fi) knih. Prostě čtu hlavně knihy, kde se děje něco nadpřirozeného. A tak není žádné překvapení, že jsem tak pokračovala ve svém příběhu, který se ze začátku mohl zdát 'normální' :D V části, kterou přidávám teď, to tak ještě moc není. Vlastně je tam jen jeden náznak.
___________________________________

Čím ale byla jen chvíli a z čeho se dokázala dostat. Vzpomínala si na první den, který strávila na ulici. Tehdy si mohla nechat o Davidovi leda zdát. Měla hlad a tak něco ukradla v menším supermarketu. Takhle strávila asi měsíc. Použila to, co uměla – ať je to sakra cokoliv – a kradla. Pár lidí si jí určitě pamatovalo, po tom, co jim udělala. Ona nechtěla, prostě jen neměla na vybranou. Pak jí Dave našel a pomohl jí. Už nemusela být zlodějka z ulice, která nemá moc možností do budoucna.

V okénku do kuchyně se svítilo. Alice uviděla siluetu maminky. Právě dělala večeři. Alici její oči nesloužili moc dobře a tak nepoznala ani jak se matka tváří. Pořád stála na stejném místě, nohy jí neposlouchaly. A vlastně ani nebylo co poslouchat. Ještě se nerozhodla. Utéct nebo dokonat? Dojít domů nebo se vrátit zpátky a pak litovat? Má teď poslouchat výčitky nebo poté utěšování Davea, který jí doporučoval tady jít ale do ničeho jí nenutil. Měla štěstí, že ho našla.

Jako by ani neovládla své tělo udělala krok vpřed. Něco jí tam prostě táhlo. Hledání řešení? Odpovědí? Nebo jen prostá (a trochu naivní) touha vidět rodiče? Co k nim vlastně ještě cítila?

Zazvonila.

„Počkejte momentík, už jdu!“ ozval se matčin hlas. Uslyšela rychlé kroky a zamumlání: „Já tam zajdu, Pete.“
Dveře se náhle otevřely. Alice čekala, že matka bude ve všelijakém stavu, ale tohle byla jedna z nejhorších variant. Maminka vypadala hrozně ustaraně. A kruhy pod očima naznačovaly, že se nejméně půl roku dobře nevyspala. Půl roku.
Maminka nemohla popadnout dech. Vypadala jako člověk těsně před omdlením.

„Co se děje, zlato?“ ozval se otec. Alice ho slyšela stávat z křesla. Slyšela také, že narazil do stolku a ozval se zvuk rozbíjejícího se skla. Co to mohlo být? Táta přece už nějakou dobu abstinoval. Vlastně začal abstinovat hned po prvním matčiným pokusem o sebevraždu a vrátil se do práce. Když pil, nějakou dobu rodinu živila maminka. Teď byla jednoduše řada na něm.
„Alice!“ řekla přidušeně maminka a objala dívku. Otec už došel ke dveřím a jen nevěřícně zíral.

Příběh (část 1/ kdo ví?)

Jsem otravná. Ale prostě mě něco napadlo a tak jsem se rozhodla to tady dát. Asi se vám to nebude chtít číst. Možná se vám to bude zdát nudné. Ale prostě mám šílené nutkání dát to tady :D
Jelikož mi z nepochopitelného důvodu nejdou - tady - udělat odstavce, tak jsem oddělila text jinak. Já osobně upřednostňuji totiž text, který je nějak rozdělen do nějakých menších částí (což ty odstavce perfektně umožňují).
_______________________________________

Kdesi v dáli se ozval výkřik, který ji ale nechával úplně chladnou. Něco takového uprostřed téhle části města bylo naprosto běžné - děti si rády hlasitě hrály. Tak proč se zrovna teď namáhat? Dál kráčela svou cestou po Long Street, směr domov. Domov, kde tak dlouho nebyla. Domov, ze kterého utekla. Po tváři jí začaly stékat slzy, které si ale rychle otřela rukávem.

Už byla od dveří vzdálená asi jen dvacet kroků, když se zastavila. Dům stál v řadě jemu strašně podobných. Úplně zapomněla, jak stereotypně to tu vypadalo. Všechno tak stejné! Nejen zahrádky, ale dokonce i tvary domů byly podobné. Jenže ten, kterému ona kdysi říkala domov se v něčem lišil. Lišil se rodinou, která tam žila.

Většina rodin v téhle ulici byla vlastně stejná. Maminky byly ženy v domácnosti, které odvážely děti do škol, chystaly všem svačiny, obědy a večeře, a celý zbytek dne doma uklízely. Otcové byli ve většině případů nižší úředníci, ač existovali výjimky a někdo to dotáhl i výše.

Jenže Alicina rodina byla trochu jiná. Tohle všechno se chvíli snažili také předstírat, ale brzy to vzdali. Přistěhovali se do téhle oblasti asi před třemi roky. Alici tehdy bylo třináct. Všechno vypadalo krásně, zdálo se, že to bude fajn. Nebylo. Všechny tenhle ač klidný, ale hlavně nudný život unavil. Otec začal denně vysedávat v nejhorších putykách široko daleko a matka vše vzdala. Neviděla východisko. Její matka byla vždycky spíše pesimistka, takže tohle byla očekávaná reakce.

Asi po roce a půl Alicina maminka upadla do těžké deprese. Následovalo několik nepodařených pokusů o sebevraždu. Alice si vždycky myslela, že přesně tohle jí zpackalo život. Přesně proto byla tím, čím byla.