neděle 7. května 2017

Citlivé místo

Každý nějaké má. Téma, které je mu nepříjemné, které se ho hluboce dotýká, výtka, která je palčivá a s opakováním její hořkost ještě roste.

A u mě si všichni nějak zvykli na výtku toho, že se neozývám. Prarodiče, taťka.... Ale ono to není jednoduché. Přes týden jsem v Brně, kde se až tak moc nevídám se snoubencem, který se mnou pak chce trávit víkendy. Navíc o víkendu je čas dělat věci do školy, které se přes týden nestíhají. A taky vidět přátelé, i když s těmi taky nějak přespříliš času netrávím. O tom, že bych stíhala brigádu, jsem si už dávno nechala jen zdát.

To na mě nemají telefonní číslo? Asi jo, když mi telefony zvedají a ví, kdo volá. Ale ono je to asi super otevírací hláška při hovoru, říct větu vě smyslu "Ty ještě žiješ?" nebo "Zrovna jsem dědovi říkala, že na nás holky kašlou.".

A mě to bolí. Je to něco, co se snažím dělat dobře a naprosto úplně v tom selhávám. Jenže prostě chci trávit čas s mamkou. Taťka bydlí relativně daleko. A pak mám troje prarodiče, protože jedni se rozvedli. Fakt nevím, jak to ukočírovat. Jak být lepší.

Jak často se vy setkáváte s lidmi z rodiny, s kterými nebydlíte?

3 komentáře:

  1. Toto chápu.. :( S bratranci a sestřenicemi jsme se vídali minimálně každé léto, ale už to tak není, a je to méně a méně... V únoru jsem si vyhradila čas, že za nimi na týden pojedu a spláchnu návštěvy šesti z nich jedním vrzem, pre jsou v jednom městě a okolí. Ale dva dny před odjezdem přišla ta patálie s kotníkem. Také vyčítají, že se neozvu, ale je nenapadne přijet :( A najednou, když jsme spolu, si skoro nemáme co říct, a to je nejbolestivější. Jedna babička bydlí ve stejném městě a stejně se stěží vidíme aspoň jednou týdně, protože jsem pořád ve škole :( Druzí prarodiče jsou na severu a vídání bídné :( Ale babička vždycky říká - ještě, že máš ty blogy, si je s dědečkem čteme (ona mu předčítá) a tak jsme v obraze, co se u tebe děje :) Naštěstí mají pochopení. Ale vnitřně mě to mrzí a chápu tvůj vnitřní souboj, na který odpověď nemám :( Občas si kladu otázku, co se týče přátel, proč tu snahu o kontakt musím vyvíjet jen já? Jedinou výjimkou je jeden spolužák z gymplu, který mě tahá ven, když přijede domů, ale jinak všechny "nutím" já a nemám na to energii, oni mají více volného času :(

    OdpovědětVymazat
  2. K přibuzným to nemám nijak závratně daleko (jedni prarodiče dokonce bydlí ve stejném městě), ale vídáme se jednou za pár měsíců.
    S jednou babičkou si pravidelně telefonuji, tuhle tradici jsme zavedly už na základní škole a drží nás dodnes.
    Není to o tom, že bych s nimi nechtěla trávit čas, ale mám toho mnoho - školu a všechny přípravy s ní spojené (ono to zdaleka není odsedět si tam pár hodin v týdnu a napsat pár prací, jak si lidé často myslí), přítel a moje koníčky, přátelé, brigáda... A kde mám pak ten čas brát?

    OdpovědětVymazat
  3. To chápu, mám to podobně. Ale zase se třemi specifickými dětmi. Nemám na nic čas. Na přátele, na rodinu, na sebe... takže i mě to mrzí...ale takový je život...

    OdpovědětVymazat

Děkuji za Tvůj komentář :)