Každý nějaké má. Téma, které je mu nepříjemné, které se ho hluboce dotýká, výtka, která je palčivá a s opakováním její hořkost ještě roste.
A u mě si všichni nějak zvykli na výtku toho, že se neozývám. Prarodiče, taťka.... Ale ono to není jednoduché. Přes týden jsem v Brně, kde se až tak moc nevídám se snoubencem, který se mnou pak chce trávit víkendy. Navíc o víkendu je čas dělat věci do školy, které se přes týden nestíhají. A taky vidět přátelé, i když s těmi taky nějak přespříliš času netrávím. O tom, že bych stíhala brigádu, jsem si už dávno nechala jen zdát.
To na mě nemají telefonní číslo? Asi jo, když mi telefony zvedají a ví, kdo volá. Ale ono je to asi super otevírací hláška při hovoru, říct větu vě smyslu "Ty ještě žiješ?" nebo "Zrovna jsem dědovi říkala, že na nás holky kašlou.".
A mě to bolí. Je to něco, co se snažím dělat dobře a naprosto úplně v tom selhávám. Jenže prostě chci trávit čas s mamkou. Taťka bydlí relativně daleko. A pak mám troje prarodiče, protože jedni se rozvedli. Fakt nevím, jak to ukočírovat. Jak být lepší.
Jak často se vy setkáváte s lidmi z rodiny, s kterými nebydlíte?
Toto chápu.. :( S bratranci a sestřenicemi jsme se vídali minimálně každé léto, ale už to tak není, a je to méně a méně... V únoru jsem si vyhradila čas, že za nimi na týden pojedu a spláchnu návštěvy šesti z nich jedním vrzem, pre jsou v jednom městě a okolí. Ale dva dny před odjezdem přišla ta patálie s kotníkem. Také vyčítají, že se neozvu, ale je nenapadne přijet :( A najednou, když jsme spolu, si skoro nemáme co říct, a to je nejbolestivější. Jedna babička bydlí ve stejném městě a stejně se stěží vidíme aspoň jednou týdně, protože jsem pořád ve škole :( Druzí prarodiče jsou na severu a vídání bídné :( Ale babička vždycky říká - ještě, že máš ty blogy, si je s dědečkem čteme (ona mu předčítá) a tak jsme v obraze, co se u tebe děje :) Naštěstí mají pochopení. Ale vnitřně mě to mrzí a chápu tvůj vnitřní souboj, na který odpověď nemám :( Občas si kladu otázku, co se týče přátel, proč tu snahu o kontakt musím vyvíjet jen já? Jedinou výjimkou je jeden spolužák z gymplu, který mě tahá ven, když přijede domů, ale jinak všechny "nutím" já a nemám na to energii, oni mají více volného času :(
OdpovědětVymazatK přibuzným to nemám nijak závratně daleko (jedni prarodiče dokonce bydlí ve stejném městě), ale vídáme se jednou za pár měsíců.
OdpovědětVymazatS jednou babičkou si pravidelně telefonuji, tuhle tradici jsme zavedly už na základní škole a drží nás dodnes.
Není to o tom, že bych s nimi nechtěla trávit čas, ale mám toho mnoho - školu a všechny přípravy s ní spojené (ono to zdaleka není odsedět si tam pár hodin v týdnu a napsat pár prací, jak si lidé často myslí), přítel a moje koníčky, přátelé, brigáda... A kde mám pak ten čas brát?
To chápu, mám to podobně. Ale zase se třemi specifickými dětmi. Nemám na nic čas. Na přátele, na rodinu, na sebe... takže i mě to mrzí...ale takový je život...
OdpovědětVymazat