úterý 20. prosince 2016

Poznávání druhých

Málokdy si články po sobě čtu... nepřipravuju si je dopředu, nepromýšlím. Většinou když už něco napíšu (a to platí i o školních věcech), tak to pak upravuji jen velmi málo. Nějak se neumím rozloučit s tím, co jsem už napsala.

Článku tady na blogu ubývá. Přidávám Střípky štěstí, abych si připomněla, proč mít z každého dne radost, ale to není nějaké velké psaní. Někdy mi to chybí, že už nepíšu, že nepřemýšlím, ale většinou na to prostě není čas.

Poznala jsem nového člověka, který mě motivoval k přemýšlení nad tím, jaký je. K mírnému psychologickému rozboru, na úrovni, které jsem schopná. Je pro mě zajímavý, záhadný, ale zároveň cítím, že si je vědom své převahy a proto mě tlačí do ne úplně příjemných situací. Jediné štěstí je, že se s nim už asi nebudu vídat, pokud to nebudu nějak iniciovat. Po jednom zvláštním obědě a diskusi na zastávce jsem se stáhla, protože nemám ráda intenzivní, ale krátkodobé sdílení. Když jsem takové sdílení dřív podnikla, vždycky se ve mě utvořilo k těm lidem příliš silné pouto - ale jednostranné. A tohle, vzhledem k trvání našeho společného setkávání, by podle mě dopadlo stejně. 

Jako bych k urovnání svých vlastních myšlenek potřebovala využít nějaké nové osoby. Sdílet s ní nějakou hranu mého života, nechat se podnítit v jednom směru. A ta osoba to tak možná má taky. Ale umí se, po uhlazení vlastní hrany, odtrhnout. Já ne. 

Což je zvláštní, protože i u blízkých lidí si často musím znovu zvyknout na jejich přítomnost a pomalu navyšovat úroveň důvěrnosti na předchozí hladinu. Přitom u těchto neznámých mám dojem nepřetržitého zážitku a tak jsem s nimi stejně důvěrná jako předtím.

Dává to někomu smysl?

Možná je to tím, že důvěrnost s blízkými je v rámci větší části bytí, svěruji jim více aspektů mého života, než těmto náhodným, kterým můžu ukázat jen to, co zrovna chci a jak chci.

2 komentáře:

  1. Nedokážu říct jak přesně, ale dává.
    Poznala jsem někoho a za posledních pár týdnů jsme hodně mluvili o hodně věcech a taky mě to měnilo a uspořádávalo jsem věci a přemýšlela jsem. A asi se to také teď změnilo.
    Problém je, že je to první vůbec člověk, se kterým vznikal dialog a porušila jsem zakwetí jednostranných pout, která jsem do teď také měla. Tak to snáším ne příliš dobře, že to skončilo dříve, než začalo. Vyrvalo mi to kus duše... A přitom to za to stálo, protože všechno to nové budu dlouho zpracovávat...
    P. S. Taky věci neumím upravovat. A když, tak z toho vznikne úplně nová věc...

    OdpovědětVymazat
  2. Řekla bych, že svěřti se relativně neznámé osobě je mnohem snažší než našim blízkým, lidem, které známe x let a máme k nim silné pouto. Zní to zvláštně, ale na druhou stranu to je velmi logické - neznámá osoba dostane jen náš úhel pohledu, dost možná nezná další z těch, kteří jsou do situace, se kterou se svěřujeme zapojeni, dobře nezná ani nás samotné a soudí jen z toho mála... A my se navíc nebojíme, že nás odsoudí...

    OdpovědětVymazat

Děkuji za Tvůj komentář :)