Když jsem byla na brigádě, potkala jsem se s Ukrajinkou, která tam pracuje. Uklízí. Je to vystudovaná učitelka a u nás v Česku uklízí. Pracuje kolem dvanácti hodin denně, včetně víkendu. Pracuje víc než já a má menší hodinovou mzdu než já.
Setkání s ní, ženou-matkou, která opustila své děti, aby měla práci, protože u nich je nouze, mě zasáhla. Předtím jsem se s takovým člověkem nesetkala, když nepočítám "setkání" zprostředkované médii. Nebo lidmi, kteří je vidí jako ty, kteří nám berou práci, případně snižují cenu práce (což bezpochyby dělají). Neměla jsem ono měřítko se sebou, kolik já si můžu vydělat bez takové snahy. Že můžu bydlet levněji než ona a přitom lépe. Že nemusím platit žádný obnost někomu, kdo mě do této země přivedl.
A navíc je tak hodná a snaživá. Snaží se s námi komunikovat a tak mluvit česky. Podělí se o své bylinky - např. jsem díky ní okusila echinaceový čaj. ¨
Cítím bezmoc.
Toto je hluboké... Vždycky jsem o tom jen slyšela. Jakože... Ano, naše rodina je aktivní před jednu humanitární dobrovolnickou organizaci, protože pořád říkám, že je třeba pomáhat od nejbližších. Měla jsem možnost tak pomáhat v azyláku a Klokánku a mluvit s těmi lidmi. Ale tady to placení za převod, to jsem asi ne přímo věděla, že opravdu pořád je...
OdpovědětVymazatJójo... :(
OdpovědětVymazatZ mého pohledu je smutné, že si neumíme všímat a vážit skutečného blahobytu - toho o čem jsi psala: rodiny, zdraví, zázemí... Blahobyt v našich očích dostává značkové nálepky, výši majetku a počet dovolených, které si jedinec za rok dovolí.... Neuvěřitelně smutné.
OdpovědětVymazat