úterý 16. srpna 2016

Polarita

Radost a beznaděj. Tak bych charakterizovala mou stále trvající houpačku. Kdy to skončí? Jsem přece už dost stará na to, abych si uměla poradit se svými emocemi. Abych se jimi nenechala tolik viklat. A i tak mám jeden den (jednu hodinu?) radost z života, jsem spokojená sama se sebou a chci kolem sebe šířit pokoj (lásku?). V zápětí se cítím beznadějně, k ničemu, prázdná. Plná obav - z budoucnosti, z lidí, z neúspěchu.

Některé dny jsem ráda za svou brigádu, umím si vážit té skvělé příležitosti, která mi byla dána. Jiné dny jsem smutná z toho, že si neužívám prázdniny, že jsem si neodpočala, že nebudu mít spoustu zážitků jako druzí (vítej, srovnávání, starý ne-příteli...).

V beznadějné dny mě vyplaší každá maličkost, více si myju ruce, snažím se docílit holé čistoty, mám strach z nemocí, otravy, bodnutí. V radostné dny nad těmito věcmi umím mávnout rukou, říct si, že z pohledu věčnosti stejně o nic nejde.

Jak najít kotvu? Nevím. Snažím se. Každopádně mě tento stav (vlastně opak stavu, když to není stálé?) unavuje a ubíjí.

3 komentáře:

  1. Když píšeš o svých střípcích štěstí, tak přemýšlím o tom, co vlastně prožíváš mimo ně, jak asi žiješ mimo ty radostné chvíle, protože každý mívá někdy stavy, kdy to není perfektní. Pěkně jsi to sepsala, moc bych Ti přála, aby si kotvu našla nebo si tyto stavy zažívala co nejméně a více bylo těch radostných okamžiků. Petra

    OdpovědětVymazat
  2. Sama prožívám takové houpačkové stavy - chvíli/den jsem paní situace a všechno zvládám, užívám si, nic není problém a všechno je v pořádku a v dalším okamžiku jsem v koncích z naprosté hlouposti a nejradši bych se rozbrečela jak malá holka... A to si pak vždycky říkám, že se mnou není něco v pořádku a jsem padlá na hlavu.
    Když to čtu od jiného člověka než od sebe říkám si že to je přeci přirozené prožívat změny nálad - byť z pohledu nás samých mohou být neopodstatněné a hloupé a nepříjemné.
    Těžko říct, kde je pravda. Myslím, že klíčem je srovnat se sám se sebou, což je v podstatě ten nejtěžší úkol. Přijmout se takoví jací jsme - se všemy klady i zápory s tím, co jsme prožili, koho jsme potkali, jaké rozhodnutí jsme učinili apod...

    OdpovědětVymazat
  3. První krok k hledání kotvy je vědomí potřeby.
    Přeji ti, aby postupně přicházely další kroky. Ale jak na to, neumím poradit. Také se zmítám...

    OdpovědětVymazat

Děkuji za Tvůj komentář :)