Ve vlastní hlavě

Poslední dobou, díky Finsku, mívám pocit, že jsem začala opět více přemýšlet. Zní to hrozně hloupě, ale jak koukám zpět, mám dojem, že mě vysokoškolský život semlel více než bych si kdy přála. Stal se ze mě člověk, který nad věcmi nepřemýšlí tolik jako dřív, nýbrž se zabývá pouze tím hmotným, současným, co ho obklopuje. Možná to tak není, možná jsem to v sobě udusila méně než si myslím, každopádně teď se cítím být zase vzhůru. Možná jen k přemýšlení potřebuju prázdniny, volnost od povinností, které mě jinak drtí.

První věc, o které bych chtěla psát, je mé psaní. Už odmala (a tím myslím tak od nižšího stupně základní školy) mě hrozně bavilo psát. Tato záliba vyplývala z mé záliby ve čtení. A tak jsem psala. Vymýšlela jsem si příběhy, které byly více či méně inspirované něčím, co jsem četla. Psala jsem tak, že mě ostatní i chválili a tak se moje záliba prohlubovala. Dokonce jsem vyhrála nějakou cenu (nový úkol: vyhrabat povídku, se kterou se mi povedlo uspět). Jenže pak jsem psát nějak přestala. Tedy, ano, psala jsem blog. Psala jsem o svém životě a vlastně i během blogování si udržela snahu vymýšlet si příběhy, většinou krátké. No, dnes už vím, že na psaní mi chybí dvě nejpodstatnější věci: talent a nápad. Píšu proto aspoň tento blog, pro radost z objevujících se písmen, řádků, odstavců. Ale i zde podléhá mé psaní jakési vlastní cenzuře. Nedovoluji si napsat všechno, co bych chtěla, protože mám dojem, že věci neumím správně pojmenovat.

PS: Dnes jsem na bruslích potkala srnku. Byla asi tři metry ode mě, schovaná v houští, a koukala se ven. Nejraději bych na ni promluvila, ale věděla jsem, že by ji to polekalo, tak jsem na ni jen koukala.